Dnes je čtvrtek 13. prosinec, svátek má Lucie.

Zajímavosti
Menubox
Restbox

Pátek třináctého, smolný či šťastný den?

přidáno: 13. 04. 2018

Pátek třináctého pro většinu lidí znamená 24 hodin smůly. Ať už jste pověrčiví nebo ne, určitě jste si alespoň jednou řekli, že v tento den se něco určitě pokazí, zvlášť když Vás čekala nějaká důležitá událost. Ale proč má právě pátek třináctého tak odstrašující pověst? Proč děsíme sami sebe, i když nevíme, jestli se opravdu stane něco špatného? Pojďme se podívat, proč by měl být právě dnešek smolným dnem.

Z pohledu historie by začátek všech pověr o smůle během pátku třináctého mohl být již během života Ježíše Krista, respektive na jeho úplném konci. Jak všichni asi víme, Ježíš byl ukřižován na Velký pátek a u stolu na jeho poslední večeři sedělo 13 apoštolů, z nichž právě 13. byl Jidáš, který Ježíše zradil. Dalším příkladem z historie, kde figuruje pátek a číslo 13 je středověk, ve kterém se slušelo popravovat kriminálníky v pátek, kterému se často říkalo „popravčí den“. Na šibenici vedlo 13 schodů. Bylo mnoho zemí, kde bylo zvykem uzel smyčky 13krát obtočit a ve Velké Británii se dokonce popravčímu platilo 13 pencí. V této možnosti se tak číslice 13 objevuje až dost.

Pro někoho smolný, pro někoho šťastný den

Pověrčivost nemusí znamenat nic špatného, ale například u sportovců může být i velkou slabostí. Podle výzkumů může mít pověrčivost na výkon sportovce opravdu vliv. Mnoho sportovců, a nemusí to být jen sportovci, může mít své rituály a talismany, díky jejichž placebo efektu se vlastně nám všem může dařit buď lépe nebo právě díky pátku třináctého hůře. Ale i ve vnímání pátku třináctého existují výjimky, pro spoustu lidí je to obyčejný den a pro další dokonce šťastné a zajímavé datum.

Ukolébavka pro dnešní noc?

Na závěr článku bych chtěla dodat mou oblíbenou creepypastu (strašidelný příběh), protože myslím, že děsivé příběhy k pátku třináctého tak nějak patří. Bylo mi asi pět, když mě nechali hlídat mou prababičkou Yanou. Byla z Ruska a anglicky uměla jen pár frází, ale to bylo jedno. Neměl jsem ji moc rád. Byla divná. A když říkám divná, myslím tím vážně divná. Většinu času jen seděla u sebe v pokoji a koukala z okna ven. A taky každý večer chodila okolo domu, aby se ujistila, že jsou všechna okna a dveře zamknutá. A jelikož měla potíže se zrakem, většinou někoho brala s sebou, aby si byla stoprocentně jistá. Byla neustále paranoidní a kdykoliv slyšela v noci nějaký divný zvuk, i když to byl třeba jen náš pes, hned začala žvatlat pomatená slova v ruštině. Maminka jí uklidňovala, ale moc dobře věděla, že jejím anglickým útěchám nerozumí. Jediný, kdo v téhle rodině kromě prababičky uměl rusky, byla babička. A ta už byla po smrti. Moc si dala záležet na tom, když jsme u ní přespávali, abychom šli do postele včas. Nikdo neví, proč to tak bylo, ale vždycky byla naprosto hysterická, když jí nebylo vyhoveno. Jednoho večera rodiče chtěli jít ven do společnosti a nezbyl na hlídání nikdo jiný než právě prababička Yana. Nechtěl jsem jí nějakým způsobem zasahovat do jejího "programu" a dělal jsem to, co normální pětileté děti dělají. Kreslil jsem si, koukal na Toma a Jerryho a dal si před spaním teplé kakao. Pak přišel čas jít na kutě. Venku už byla černočerná tma a já jen tiše naslouchal meluzíně, co si zpívala v komíně smutnou píseň. Ale mimo ni jsem slyšel i kroky. Šouravé, ale těžkopádné kroky na naší rozvrzané dubové podlaze. Yana zase chodila po domě a zamykala dveře. Po chvilce se mé dveře otevřely a vstoupila do mého pokoje. Její propadlé tváře působily ustaraně a vyděšeně.

Vypadala, jako by mi chtěla něco říct. Určitě mi toho chtěla říct opravdu mnoho, ale svou chabou anglickou slovní zásobou mi řekla jen pár slov. „Ty lehnout a poslouchat." Poslušně jsem se položil do peřin a až po nos jsem se přikryl peřinou. V místnosti bylo neobvyklé chladno a Yana působila mnohem víc zneklidněná než normálně. Posadila se vedle mé postele do semišového křesla a jednu zkřehlou ruku mi položila na peřinu. Úplně jsem ztuhnul, když jsem ji ucítil, bylo to jako mít na sobě kus mrtvoly. K ní neměla prababička ani moc daleko, ale to jsem si nechal pro sebe. Nevěděl jsem, co bych od ní měl poslouchat, ale očividně to vypadalo důležitě. Když ale otevřela pusu, všechna důležitost se náhle vytratila.

"Tili Tili bom,

Zakroy glaza skoree,

kto-to hodit za oknom I stuchitsya v dveri.

 

Tili Tili bom,

krichit nochnaya ptitsa,

on ezhe probralsya v dom k tem,

komu ne spitsya.

 

On idet,

On uzhe

Blisko.

 

Tili Tili bom,

Ty slyishish, kto-to ryadom?

pritailsya za uglom I pronzaet vzglyadom.

 

Tili Tili bom,

vse skroet noch nemaya,

za toboy kradetsya on I vot-vot poymaet.

 

On idet

On uzhe

Blisko"

Ona mi... zazpívala ruskou ukolébavku? Myslím si, že jí asi muselo dojít, že jí nerozumím, ale nechtěl jsem jí rušit. Vypadala děsivě. I její hlas se jako by změnil. Zírala upřeně ven z okna mého pokoje a odříkávala básničku svým silným ruským přízvukem jako nějakou zázračnou mantru. Když skončila, ozvěna jejího děsivého hlasu se mi ještě dlouho ozývala v hlavě. Měl jsem pocit, jako by do mě přes tu píseň něco vložila, ale nemohl jsem určit co. „Ty nechodit pryč." A odešla. Zkoušel jsem zavřít oči a usnout, ale ten její hlas... ten její zatracený hlas nechtěl zmlknout. A tak jsem se jen převaloval v posteli a hrál se stíny. Dokud jsem neuslyšel ten zvuk. Něco se plížilo okolo domu. Rychle jsem sebou trhnul a schoval se pod peřinu. Horkým dechem jsem si zahříval zkřehlé ruce, které se klepaly strachem. Ten zvuk... bylo to, jako by někdo přejel drápy po zdi. Jako by někdo zaťukal na dveře. Jako by se ty dveře otevřely.

...

Tlumený náraz. Bolestné zavytí. Pak ticho.

...

Ráno rodiče našli prababičku poklidně spící na gauči, zatímco u nás v kuchyni vedle vstupních dveří ležel mrtvý pes. Byl rozsápaný, bez srsti a bez jakéhokoliv masa. Zbyla z něj jen kostra. Nebylo normální, když vnouče spí u sebe v pokoji, polomrtvé strachy z ruské ukolébavky, zatímco jeho prababička sedí v křesle poté, co vykuchala vašeho oblíbeného chlupatého kamaráda. Marně se snažila vysvětlovat, že to ona nebyla. Pořád říkala něco o obětním beránkovi a podobných blbostech. Rodiče to brali jako impulz k tomu, aby ji poslali do blázince. Ve které nakonec i umřela. Nebyl to hezký konec, ale umřít v rodině, kde ji nenáviděli, nebo v blázinci, kde se alespoň ztratíte mezi ostatními narušenými lidmi? Teď, když už mi dávno není pět a prababička je pár metrů pod zemí, jsem na to začal zapomínat.

Ale jednoho večera jsem tu její děsivou básničku našel. A když jsem k ní našel i překlad, mé dětství se mi rozpadlo před očima...

 

Tili tili bom,

teď zavři svoje oči,

Někdo obchází náš dům,

už klepe na dveře.

Tili tili bom,

ptáci noci zpívají,

Už je uvnitř domu,

aby viděl ty, co nespí.

Přichází, už je skoro tu,

blízko...

Tili tili bom,

už ho slyšíš?

Číhá támhle v rohu,

upřeně na tebe zírá.

Tili tili bom,

temná noc vše skrývá,

za tebou se plíží,

už tě skoro má.

Přichází, už je skoro tu,

blízko...

 

Ať už na dnešní den věříte či ne, přejeme vám, abyste ho spokojeně přežili.

autor článku: Natálie Matějková