Dnes je čtvrtek 21. červen, svátek má Alois,
je Evropský den hudby.

Zajímavosti
Menubox
Restbox

Cestování s mámou? Mě to prostě baví!

přidáno: 19. 01. 2018

Milí čtenáři, přemýšlela jsem nad tím, jak bych se vám mohla představit a napadla mě ne až tak úplně tradiční věc. Už od mládí cestuji s mojí mamkou po světě. Pro někoho nepochopitelné, pro mě dobrodružství, a především nikdy nekončící zábava.

Benátky, Florencie, Řím, Pompeje, Vesuv, Costa Brava, Barcelona, Španělsko, napříč Srí-Lankou, Kambodža, Thajsko, Egypt, Káhira, Luxor, Asuán, Turecko, Kappadokie, letos Korfu a Albánie. To je jen krátký výčet toho, kde všude jsme byly a určitě si nevzpomínám úplně na všechny dovolené.

Jmenuji se Markéta Faltysová, je mi 32 let a moje poznávací znamení? Kromě toho, že jsem nová šéfredaktorka tohoto serveru – mám prostě ráda svoji akční mámu a nestydím se za to!

Někdy mi přátelé říkají, že to hraničí až s mamánkovstvím. Já na to odpovídám, tak ať! Určitě nejsem jediná, kdo má rád své rodiče. I když se musím přiznat, že mě někdy lehce děsí, jak moc jsme obě typické ženské, ještě k tomu DOKONALE myšlenkově propojené. Pro naše partnery doslova a do písmene smrtelná kombinace.

To, jak jsme podobné jsem si uvědomila po třítýdenní dovolené v Thajsku. Při loučení, kdy jsme se rozcházely do svých domovů, mi máma řekla - „Prosim tě, tak mi to ještě někdy dopovíš.“ Ano, témat k hovoru je tolik, že nám mnohdy nestačí ani x týdnů dovolené… Obě nesnášíme klevetění, ale po většinu času, speciálně na dovolené, ho rády a s hojností praktikujeme. Jaký paradox!

Yes, no and my daughter…

Během našich cest narážíme většinou na nejrůznější mezikulturní faux pas, čímž bavíme většinu našeho okolí, a to z důvodu, že máma nezná jazyk. Jako nejúčinnější vyjadřovací prostředky používá ruce, nohy a mnohdy doplňující citoslovce a různorodá ČESKÁ zvolání.

Z angličtiny umí pouze yes, no, my daughter a jak ona říká fenk jů. Místní ji po většinu času milují, protože jim připadá jako zjevení a považují ji za dokonalý přírodní úkaz. Krom toho musím podotknout, že v minulosti hrála ochotnické divadlo, takže jisté herecké schopnosti ji nikdo nemůže upřít, ba naopak!

A snad i díky tomu si vzpomínám, jak moc jsem se pobavila, když v jednom tureckém krámku ztvárnila trefnou hereckou etudu na téma, že chce koupit MAGNET s citoslovcem lehkého mlasknutí, aby jasně demonstrovala, jak se magnet „přicucne“ na ledničku.

Pán se hlasitě zasmál a pak řekl, že se moc pobavil a že slovo MAGNET je mezinárodní slovo…

Další kolotoč mezikulturního zmatení jazyků při našich cestách nastává ve chvíli, kdy si maminka myslí, že cizincům dokonale rozumí a vysvětluje mi v češtině, co by asi tak nám MOHLI ŘÍKAT. Vstupuje do hovoru svými končetinami. Z čehož bývám po většinu času dost nervózní, protože ne vždycky pomoc přijde vhod. Nicméně i díky těmto specifickým projevům našeho dua si nás všichni jednoduše zapamatují, někdy je to výhoda, někdy zase nevýhoda. Já jsem většinou ta zlá, máma je ta hodná, která se často směje – protože si myslí, že rozumí a já zas vím, že nerozumí ani slovo, a tak jí v tom někdy škodolibě nechávám…

Možná i z toho důvodu jsem od ní dostala letos v lednu knihu – Jak být milejší na lidi od Karla Nešpora. Musím říct, že úvodní obálka knihy mě dost vyděsila. V případě dalšího, podle mámy neidentifikovatelného naštvání, si mám také omalovat přiložené omalovánky… Svět se zbláznil! Děkuji, jen znova podotýkám, že mi je 32 let! 

 

 

Ach ta moje nezodpovědná dcera!

Přiznávám, že se občas se vznáším nad prostorem, nejsem přítomná a žiju si ve svém, jak já tomu říkám – iluzorním světě, a tak se stane, že prostě mámu někde ztratím, ale zase vždycky najdu. Poslední velká ztráta, kdy jsem se nad sebou musela již vážně zamyslet, proběhla minulý rok. V nejhlavnějším turistickém městě Kambodži – Siem Reapu. Pokud jste toto místo navštívili, jistě víte, že ulice jsou velice rušné, nepřehledné a plné specifických autíček (tuktuků)… Tam jsme se dokonce ztratily na 4 hodiny.

Jinak je celkem běžné, že mamka si „jen tak“ někam ráno odskočí, empaticky se někde rukama a nohama zapovídá a přijde až tak cca za 3 hodiny. Tuto situaci už znám, nicméně mě jako dceru vůbec nenechává klidnou. Pro jistotu vždycky vyhledávám na svém chytrém telefonu Interpol a jsem připravená na cokoli! A když říkám na cokoli, jsem připravena rozjet i celonárodní akci – a to si srandu opravdu nedělám.

I přes „drobná“, jak tomu obě říkáme, nedorozumění, ztráty a opětovné nalezení, komunikační šumy, herecké etudy, zvolání, hořekování, pláč, hysterický smích a konstatování, že příští rok už NIKAM NEPOJEDEM si myslím, že jsme všechny naše cesty zvládly na jedničku.

Letos zase NIKAM NEJEDEM jen do Albánie a na Korfu, tak nám držte palce. Za ty roky už vím, že společné zážitky vám nikdo nikdy nevezme a jsou k nezaplacení. Čas, který strávíte s tím druhým je to nejcennější, co mu můžete dát… Stejně tak, jako mi ho dává moje mamča.

Díky, že si mi ukázala svět mami!

A co vy? Také jezdíte se svými rodiči na dovolené i v pokročilém věku? Napište nám o tom – rády se inspirujeme a naše redakce také. 

autor článku: Markéta Faltysová