Dnes je úterý 21. listopad, svátek má Albert,
je Světový den televize.

zajímavosti

Vojna není kojná

přidáno: 15. 06. 2017

Poslední dobou jsem si na sociálních sítích povšiml zajímavé změny. Historky a příběhy, ve kterých ženy a dívky žehrají na neschopnost či tupost mužů, jsou doplňovány hashtagem chlapumchybivojna. Stejně tak už jsem několikrát zachytil názor, že co chlapi nechodí na vojnu, jsou zženštilí, neumí se postarat o sebe natož o rodinu a celkově už prostě nejsou, co bývali. Vzhledem k tomu, že je dnes Mezinárodní den odpůrců vojenské služby, je na místě se zamyslet, co se za poslední leta změnilo.

Já šel před odvodní komisi v době, kdy jaksi patřilo ke slušnému vychování se vojně vyhnout jakýmkoli způsobem a modrá knížka byla průkazkou klubu vyvolených. Takže v první fázi jsme se u doktora pokoušeli vydávat kopřivku za příznaky lepry, i ti nejtupější z nás se pokoušeli vojnu odložit pomocí zahájení studia vysoké školy, ideálně nějaké, kde nepožadovali přijímací zkoušky. Díky tomu jsou dva z mých přátel z komunistických rodin příkladnými kněžími s vlastní farností.

Další předstíral před odvodovou komisí šílenství, když požadoval zařazení k námořnictvu a nenechal si vymluvit, že hráz Orlické přehrady není tajná ponorková základna. My, kdož jsme s těmito úskoky neuspěli, jsme si tváří v tvář vojenským hodnostem vykňučeli přeřazení k civilní službě. Nebylo to však ani tak tím, že bychom se báli výcviku a vojenského drilu. My jsme spíš pozorovali naše přátele, kteří už vojnu absolvovali.

Z vojenské služby se totiž nevraceli vytrénovaní sebejistí mladí muži schopní taktického uvažování a bryskního rozhodování. Spíš se jednalo o podivné mátohy. Nevěděli, jak mají hledat práci, neuměli si najít bydlení, působili ustrašeně a někteří vlivem prožité šikany pojídají antidepresiva dodnes. K tomu přidávali podivné historky o tom, jak při simulaci útoku neměla armáda na náboje, takže místo střílení museli vojáci křičet ratata, a kdo místo toho zakřičel Sparta, šel si pro nekázeň sednout do báně. Ve finále byli na vojně spokojeni jen ti, kteří se dostali do kuchyně nebo autoparku, a dařilo se jim šmelit benzín a řízky.          

Takže já si opravdu nemyslím, že návrat vojenské služby v našich podmínkách zlepší charakter mužů. Záměrně říkám: v našich podmínkách. Poznal jsem totiž dívku z Izraele, je jí dvacet pět a v Řecku vlastní firmu, která prodává ovoce a ryby po celé Evropě. Ptal jsem se jí, jak se stane, že takhle mladá odjela sama do cizí země a rozjela podnikání.

Řekla mi, že z dvouleté povinné službě v armádě (muži chodí na tři) odcházela s vědomím, že zvládne cokoli. Že armádě vděčí za všechno: za přípravu do života, za sebevědomí i za novou rodinu. V Izraeli se totiž vojáci cvičí v menších bojových skupinách a tyto skupiny si vytváří takové pouto, že často trvá celý život. To vše je dáno přístupem izraelské společnosti ke své obraně a ke své zemi.

Podtrženo sečteno: jestli chceme mít lepší chlapy, starejme se dobře o naši zemi, oni nám v ní vyrostou.

Váš Marek K.

autor článku: Marek K.