Dnes je úterý 16. leden, svátek má Ctirad,
je Den památky Jana Palacha.

Z našeho města

Vánoční zvyky našeho kraje

přidáno: 15. 12. 2017

Ještě v první polovině dvacátého století se v našem kraji držely zvyky, o kterých již mnozí věděli, že jsou skoro až pohanské a jistě ani nepomáhají, přesto byl to zvyk a mnozí při nich užili mnoho legrace. Je zajímavé kolik těch zvyků bylo spojené se smrtí.

Když jsem byl malý, děda naléval olovo do vody a snažil se z toho něco vyčíst, pouštěly se skořápky od vlašských ořechů a babička pekla doma vánočky, které vždy provoněly celý byt. Škoda jen, že se už u nás vánočky nepečou.  Samozřejmě se jedlo málo, abychom viděli zlaté prasátko. Jak jiné však byly zvyky při vánocích před sto lety anebo před sto padesáti lety?

O Štědrém dni bylo vždy hodně práce z přípravou štědrovečerní večeře a večer se svítilo na památné lampě, která se zapalovala jen jednou do roka, a na bíle prostřeném stole stála vázička s větvičkami jmelí, jedle a kvetoucích třešní, které se nalámaly vždy 4. prosince „na Barborku“, patronku horníků. Od kamen voněla purpura. Poté začala večeře a po jejím skončení vždy každý našel pod talířem minci, aby se peníze držely stále v domě po celý následující rok. Po rybí polévce byla na stůl dána ryba „na černo“, potom smažená, později muzika (sušené uvařené švestky a hrušky) a ovoce. Když večeře skončila, střídali se venku koledníci, kteří zpívali koledy a s dětmi se hrálo domino, dáma a Černý Petr, aby vydržely na půlnoční. Někde také každá přítomná osoba zapálila svíčku, která se sejmula z vánočního stromku a komu během noci dříve zhasla, tak ten se dalších vánoc již dočkat neměl. Také se dávali hořící svíčky do ořechových skořápek a pouštěly se po vodě v kádi nebo hrnci, komu odplavala nejdále, ten měl jako první odejít ze světa. Z papírků se nastříhalo tolik kousků, kolik lidí sedělo u stolu. Každý napsal své jméno a papírky byly dány na vodu. Komu se papírek nejdříve potopil, ten prý šel první z domova. Komu zůstal nejdéle, ten zůstal nejdéle u rodičů.

Jaké však byly pověry, které se držely až do druhé světové války? 

Hospodář např. spaloval na ohništi ratolest kočiček svěcených na Květnou neděli, a podle výšky plamenů a praskotu ohně předpovídal, jaké bude jarní obilí vysoké a jak bude sypat. Stejného dne se také dalo zjistit, jaké bude počasí v jednotlivých měsících příštího roku. Vzal si pěknou cibuli a sloupal z ní dvanáct kabátků. Do každého kabátku nasypal lžičku soli a nechal to stát až do druhého dne. Podle toho, jak se sůl v jednotlivých kabátcích rozpustila, soudilo se, který měsíc v následujícím roce bude suchý nebo mokrý. Kde na statku mívali koně, přišel o Štědrém dnu na stůl nejdříve vařený hrách a jakmile stolníci snědli po lžíci hrachu, vzal čeledín nebo hospodář mísu s hrachem a skákal s ní po světnici, aby koně byli po celý rok bujní. Kdo chtěl mít dobře zbarvená telátka, potíral šupinami ze štědrovečerní ryby krávy po srsti. Hospodář také po štědrovečerní večeři rozhazoval kosti z ryby po zahradě a louce, aby zde krtci nebyli. Nebo sebral část zbytků z večeře a odnesl je na mlat do stodoly, kde pravil: „Tu máte, myšky, jezte a obilí nám nechte!“ Večer vzal proutek, vyšel s ním ven, obešel třikrát stavení a pokaždé se podíval do okna, čí stín uviděl bez hlavy, ten do roka zemřel. Dále činil pokus, kolik bude pšenice a kolik žita. Na čistý nůž dal kousek vánočky a chleba a to pověsil ke stropu. Na Hod boží po velké mši sejmul chleba i vánočku z nože a podle toho kde se objevila rez, předpovídal zkázu na žitě nebo pšenici. Šel-li někdo na Štědrý den z domu a potkal na cestě bílého koně, měl se mít na pozoru před smrtí. Hospodyně mezitím dávala do hrnku od každého jídla tří lžíce a vše vhodila do studny, to proto, aby studna celý rok zásobila dům pitnou vodou. Na dvoře, pokud byl, odmetla hospodyně sníh do kruhu, dala kolem řetěz a zasypala slepičkám zrní. Slepice, která vyšla z kruhu, ta prý měla víc snášet.

Dívky vyhlížely budoucí manžele

Po štědrovečerní večeři chodily dívky na zahradu, zatřásly bezem a říkaly: „Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj večeří dnes.“ A odkud se pes ozval, odtamtud její milý příjde. Pokud nebyl na zahradě bez, třáslo se plotem. Také se nosila do světnice polínka z hromady dříví a počítala se. Sudý počet znamenal svobodníka, lichý vdovce. Dívky poté, aby zvětšily své šance, slévaly olovo do vody a podle tvaru odhadovaly zaměstnání svého budoucího manžela. Olovo se získávalo z provázků, kterými se pečetily moučné pytle. Házely z domu také pravým střevícem „přes hlavu“. Padnul-li střevíc špičkou k domu, nevdají se, padl-li obráceně špičkou z domu, provdaly se v tu stranu, kam špička ukazovala. Dívky po sobě také házely ovsem a kolik ovsa udržely na šatech, tolik se jim jednou narodí dětí. Když o vánocích navštěvovaly dospělé dívky své známé a byla jim nabídnuta vánočka, schovaly si kousek, a která z dívek měla od různých známých devět kousků, první se vdala. Když se připravoval štědrovečerní závin, a bylo-li zapotřebí oloupat jablko, bylo první jablko sloupáváno v celku, a pokud se slupka nepřetrhla, mohlo se tomu člověku splnit nějaké přání.

Přání do nového roku

Pokud si chcete nějaké zvyky vyzkoušet, tak samozřejmě můžete, ale stejně jako dnes, tak i před sto lety se hlavně přálo zdraví, protože to bylo to nejcennější, co jste měli. Protože jak se psalo v jednom z článku, z kterého bylo čerpáno pro tento příspěvek: „Není většího nepřítele zdraví – nežli člověk sám. On si je často nerozumně podkopává, vyhýbá se zdravému vzduchu, světlu, vodě a pohybu. Protože kde je zdraví, tam je spokojenost.“ K tomu jen přidáváme: Vánoce nejsou o jídle, ale o setkání s rodinou a přáteli, protože jiné přísloví praví: „Vánoce slavme se vší láskou, co máme, protože každé jsou poslední.“

(čerpáno z knihy Vánoční zvyky, obyčeje a pověry v našem kraji, Josef Štekr, Od stříbrných hor roč. 1, str. 52-55)

autor článku: Petr Kadlec