Dnes je úterý 11. prosinec, svátek má Dana,
je Světový den dětství.

Z našeho města
Menubox
Restbox

21. srpen 1968 v Dobříši: Z pohledu Mirka Procházky

přidáno: 28. 08. 2018

Tři různá vyprávění ze tří různých pohledů vás provedou 21. srpnem roku 1968 a několika následujícími dny. V rámci tří článků vám tak občané z Dobříše pomohou vytvořit obraz tehdejších dobříšských událostí. V minulém týdnu vzpomínal kronikář pan Oldřich Průša, v dnešním článku zavzpomíná na tento den pan Mirek Procházka.

Musím se vrátit nejdříve o rok nazpět. Od prvního června r. 1967 jsem vzal na poloviční úvazek za 720 Kčs měsíčně pozici ředitele kulturního domu na Dobříši. Tímto zanikla bývalá Osvětová beseda a založil se klub zdejších velkých podniků, mezi kterými byly Rukavice, Lesní závody, Komunál a město Dobříš, s tím, že budou činnost KD dotovat a my pro jejich zaměstnance a samozřejmě i místní občany budeme organizovat a připravovat různé kulturní akce, tedy stejnou činnost jakou dělala dřívejší Osvětová beseda. Místo jsem tenkrát získal, protože jsem měl už mnoho let po vojně a měl jsem určitý vliv na mládež, která nebyla organizována v ČSM. Sám jsem se tenkrát zabýval trampingem a přišel jsem na to, že trampové nejsou samozřejmě špatní lidé, jak si mnozí z vedení ČSM mysleli. Pozval jsem je a vše jim vysvětlil, byla trochu jiná doba a oni mi nabídli, zda bych s mládeží nechtěl pracovat, s čímž jsem souhlasil a přesvědčil jsem mnohé z nich, aby přeci jenom „na oko“ založili místní skupinu ČSM. Mohli jsme tak připravovat vlastní kulturní podniky, které se místním líbili. Nakonec jsme dokonce mohli založit v kulturním domě nahoře vlastní klubovnu. To se stalo ještě před r. 1967. I nadále jsem ale pracoval na šachtě v Příbrami.

21. srpen 1968

Přišel 21. srpen 1968 a já jsem skoro hned se známými v KD začal vydávat informační letáky, protože jsem zahlédl, jak se lidé shromažďují a čekají na každou informaci, která by se jim dostala do ruky. Sám jsem měl dobré informace z okresního výboru ČSM, kde byl něco jako krizový štáb a kam jsem si pravidelně chodil pro informace. Několikrát jsem byl dokonce i v Praze. Díky tomu jsem měl dostatek informací, abych mohl začít letáky vydávat. Protože na MNV si nás kvůli tomu pozval i soudruh Hrbek, který nám dokonce nabízel i pistoli, kterou jsem však rezolutně odmítl. Bál se, že kdyby přišli Rusové, abychom jim nic nedávali. Obsah letáků byl většinou složený z článků a aforismů tak, aby něco zjistili a mohli se i na účet Rusů pobavit. Letáky jsem samozřejmě netvořil sám, ale pomáhalo mi dalších sedm lidí, byli to: Standa Dlouhý, který se svým kamarádem každý den letáky roznášeli mezi lidmi na náměstí, dále pan učitel Kraft, který mi pomáhal malovat plakáty a psát po městě různá hesla, Zdeněk Marvan se svým bráchou, Eva Průšová a Marie Vojířová, která mi občas něco napsala na stroji. Tenkrát se připravoval tisk na blány, které se vložily do ručního tiskařského stroje a přes něj se kopírovaly. Letáků jsme dělali něco mezi dvěmi a třemi sty kusů. Soudruh Hrbek mi tenkrát říkal, že je toho málo, ale já měl málo papírů. Následně tak uskutečnil nějakou sběrovou akci, aby mi mohl dodávat další papíry.

Na „Álejku“ mezi lidi jsem celkem pravidelně také chodil a sbíral další podněty. Mimo jiné se před pumpami na náměstí dělaly fronty na benzín. Je zajímavé, že mezi prvními, kdo utíkali na jih nebo na západ do Rakouska, byli herci nebo literáti, kteří byli nejdříve zabarikádovani na zámku. Nesvadba, který tady v té době byl, namaloval např. plakát jenž visel u Husova parčíku. Stálo na něm „Směr Sibiř“. Osobně jsem viděl i Podskalského s Jiráskovou, kteří brali benzín na pumpě. Zajímavé bylo, že Dobříšští tyto umělce pouštěli před sebe, aby si mohli benzín přednostně nabrat. Mezi dalšími, co se velmi angažoval, byl Milan Černý s Pavlem Houskou, kteří si postavili stánek, kde sbírali podpisy, aby Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy a vyhlásilo neutralitu. Jenže později, již v době probíhající normalizace, si začal Milan Černý sypat popel na hlavu, přestože ho pak z národního výboru stejně vyrazili. Nakonec odešel do Rukavic a stal se zde kádrovákem. Stánek byl postavený nedaleko sochy sv. Šebestiána, tenkrát zde stávala bouda trafiky. U stolku stále někdo byl, většinou Pavel Houska a viděl jsem, že mnoho místních tu žádost podepsalo. Bohužel nevím, co se s podepsanými archy stalo.

Ze šachty šestnáct v Příbrami jsem pomáhal ve stávkovém výboru, který vedl Litvák. Nakonec jsme udělali 25. srpna pochod horníků přes Příbram až na Baník na Březových Horách, kde byla sovětská invazní vojska. Tenkrát se na šestnáctce nedělalo, protože se tam zbouřili vězni a dole se zabarikádovali, aby je od tamtud vypudili, pustili tam plyn. Díky tomu tam nebylo možné dýchat a pracovalo se jen na povrchu. Mě sice mistr říkal, že chodit nemusím, že jsem v Dobříši více platný, ale já tam dál jezdil.

Vojenská technika směřovala do Rosovic, na Rybníky nebo do Příbrami

U kulturního domu na Dobříši, tedy přesněji na křižovatce ve směru na Rosovice, stál od 22. srpna ruský voják, který zde vykonával funkci návodčího. Kolem kulturáku projíždělo obrovské množství techniky, která buď jela na Rosovice nebo na Rybníky. Když jsem pozoroval toho vojáka druhý den, přišel mi milý, tak jsem vyšel ven, koupil jsem mléko, čtyři rohlíky a donesl jsem mu to. Viděla mě máma Tondy Fulína, která pocházela z Moldavie, bydlela na křižovatce a hned spustila. „Co to děláte pane Procházka, nejraději bych vám dala pár facek, když takhle podporujete okupanty.“ Já ji na to odpověděl: „Ježišmarja, ale vždyť je to hlavně také člověk.“  Byl jsem vždycky „lidumil“. Zdálo se však, že tomu všemu asi voják rozuměl, protože najednou začal sundavat svůj samopal a podával mi ho. Načež řekl: „Já ti děkuji, ale raději mě zastřel, abys neměl nějaké problémy.“ Se mnou jeho reakce natolik pohnula, že jsem se málem rozbrečel. Nedalo se určit kolik techniky projíždělo celkově, ale určitě jezdila vždy v kolonách i s několikahodinovými přestávkami a ten voják tam stále trpělivě stál a hlídal. Nikdy ho nenapadlo se sebrat a jít třeba do KD, aby si sám o něco řekl. Velké množství techniky stálo hlavně na letišti v Dlouhé Lhotě. Všiml jsem si jich, když jsem jezdil do Příbrami do práce. Také si vzpomínám na jeden tank, co jel od Příbrami a nevytočil zatáčku u řezníka Kauckého a najel jim tam do vrat, které i se sloupkem porazil. Jenže přišel sedma dvacátý srpen a tenhle soudruh Hrbek, do té doby zapálený revolucionář, si mě zavolal a okamžitě na mě vyjel, co že jsem to prý vydával za letáky. Naprosto otočil. Bambas sám, který byl pravověrný komunista, mě vzal za ramena a Hrbka okamžitě okřikl. Mě samotnému říkal, ať si z toho nic nedělám a ať jdu domů, ale já brečel, protože mě to jejich otočení strašně bolelo. V ten moment jsem se rozhodl, že s kulturákem co nejdříve skončím. Nakonec jsem tam vydržel až do června 1969, kdy jsem dal výpověď s tím, že nesouhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Po mě to převzal Pepík Novák.  

autor článku: Petr Kadlec