Dnes je pátek 20. září, svátek má Oleg.

Z našeho města
Menubox
Restbox

Bude Bartošova vila stržena a nahrazena moderní stavbou?

přidáno: 07. 07. 2019

Dobříš je místem desítek výstavních vil, které si na Dobříši stavěli v průběhu první poloviny dvacátého století průmyslníci i místní podnikatelé. V současnosti je však pouze jedna z nich v takovém stavu, že hrozí její nenávratná destrukce. Jedná se o dobříšskou Bartošovu vilu.

Jako historikovi mi nebyla ochrana místních památek cizí, a proto jsem se začal zajímat o tristní stav Bartošovy vily, která si pro své místo i historii zasloužila svojí ochranu. Když jsem zjistil, že budova byla konečně prodána, zaradoval jsem se, že bude konečně zrenovována do stavu, aby se zase mohla stát ozdobou města, jakou dříve byla. Byla však pro mě rána, když jsem zjistil, že nové majitelky mají pouze zájem budovu strhnout a postavit místo ní jakousi modernu. Aktivně jsem se proto zapojil do pokusu památkářů o její záchranu. Chtěl jsem se také spojit s potomky původních majitelů, o kterých jsem si myslel, že budovu získali v restituci v devadesátých letech. Měl jsem takovou představu až do chvíle, než mi přišel dopis z USA, který dával na historii budovy úplně jiný pohled.

Kde se Bartošova vila nachází?

Bartošova vila stojí na návrší, nedaleko kostela Povýšení Sv. Kříže, který byl postaven již v r. 1589, pravděpodobně na místě původní hradní kaple. Byla zřejmě postavena v místech mnohem starší stavby, která je zakreslena na katastrální mapě z r. 1839 a obýval ji Johan Kamenický. Byl zde však zřejmě v nájmu, protože pozemek patřil rodu Colloredo-Mannsfeld. Mohlo se jednat o vrchnostenského úředníka a podle plánů se zdá, že se jednalo o dvě bytové jednotky se samostatnýma kuchyněmi. Tomu odpovídá i to, že dům neměl žádné hospodářské zázemí. Podoba tohoto úřednického domu se pravděpodobně nezměnila až do r. 1877, kdy existují plány na adaptaci tohoto domu. Jednalo se o patrový dům s pravidelným obdelníkovým půdorysem a valbovou střechou. V r. 1921 jej na základě trhové smlouvy odkoupil pozdější významný mecenáš české kultury Václav Palivec. Palivec si nechává vypracovat projekt na úpravu svého nového domu. Stavební úpravy samotného domu se ovšem nakonec soustředily pouze na nutné úpravy. Nový majitel nechal postavit nové oplocení rozsáhlého pozemku a rondokubistické branky, které vypracoval mladý architekt Jaroslav Stránský s Josefem Šlégrem v r. 1921 tak, aby byl utvořen náležitý odstup v budoucí ulici Na Ligruse. Vchod byl navržen s pergolou formou otevřeného krůvku, jako podpora pro popínavé růže. Portál s průčelím byl omítnut umělým kamenem. Tuto stavbu realizoval místní stavitel František Kadlec. Samotné dubové dveře byly dle návrhu zhotoveny místním truhlářským mistrem Antonínem Peckou. Ve stejném duchu a na základě podobného návrhu byl realizován i vstupní portál ke kostelu Povýšení Sv. Kříže, který se však do současnosti nedochoval, ale tvořil krásný jednotný celek. Samotný Jaroslav Stránský byl dobříšský rodák, narodil se dne 24. 4. 1892, v letech 1911 – 1922 studoval Pražskou techniku. V r. 1929 bydlel na Praze Karlín, v Žižkově (dnes Pernerově) ul. 86.

Nový majitel měl navíc s celkovým pozemkem kolem vily velké plány a postupně zde nechal vybudovat rozsáhlou okrasnou zahradu, která tvořila takový protipól nedalekého dobříšského zámku. U domu vzniklo přístaviště pro loďky, terasy ve svahu a okrasné keře. Dříve než však mohlo dojít i na velkorysou přestavbu samotného domu, rozhodl se pan Palivec dům prodat, protože se mu podařilo koupit zámek v Osově. Palivec byl také majitel domu na Strži, který měl do budoucna v plánu přestavět na honosnější sídlo, ale nakonec jej v r. 1936 daroval na doživotní užívání Karlu Čapkovi a jeho ženě jako svatební dar. Jeho manželkou totiž byla Čapkova sestra. K prodeji vily na Dobříši zřejmě došlo již v r. 1928, kdy továrník Bartoš sháněl venkovské sídlo. Jejich osobní lékař, který léčil jeho syna, mu doporučil právě s ohledem na jeho zdravotní stav, aby co nejdříve opustil Prahu a přestěhoval se na venkov. S Palivcem se asi dobře znali, protože oba ve velkým přispívali na charitu a potkávali se na benefičních akcích.   

Vzpomíná Stanislava Bočanová roz. Bartošová

Otec byl nucený věnovat vilu státu, protože mu sebrali fabriku a obchodní dům. Teta, nejstarší sestra mého otce, která nikdy neopustila tuhle republiku o to žádala. Vážená paní, potvrzuji znění vaší výzvy, kterou jste adresovala na služby města Dobříše, bytového hospodářství. Týká se domu čp. 262, ke které přiléhají další čtyři parcely, i když lze akceptovat vaší výzvu, je na listu vlastnictví veden místní národní výbor Dobříš. Bohužel však nepřipadá vydání pozemku v užívání čís. parc. 1341/2, který vznikl z parcely 1341/1 a dále není možno vám vydat celky ostatních nemovitostí, ale pouze její jednu podílovou, jednu třetinu, neboť ostatní původní vlastníci žijí a nejsou oprávněnými osobami a žijí v USA. Tudíž předpokládáme, že u nás nemají trvalý pobyt. Jejich podíly tak nemohou přejít na jiné osoby. Chápu, že je po tak dlouhé době těžké prokazovat tíseň při darování, plně proto postačí vaše písemné čestné prohlášení, ve kterém uvedete tytéž údaje jako ve výzvě 25. 9. 1991, jelikož jde o důkazný prostředek, nemůže být pro tento účel použita citovaná výzva. Náš táta zemřel v r. 1995 a my jsme se sestrou museli o to žádat znova a korespondenčně jsme posílali do ČR na Dobříš žádost, aby nám budovu vrátili zpátky. Vzhledem k úmrtí našeho otce Stanliho S. Bartoše, původně Stanislava, což byl syn Vladimíra Bartoše. Kromě toho měl ještě dvě dcery: Berta byla dvojče mého táty a pak Stanislava. Provdaná Rubešková a podruhé Bradáčová, její všechny tři děti však byly rozené Rubeškové, dva syni a jedna dcera, která žije v Jihoafrické republice. Můj otec komunikoval ve věci navrácení domu i se svou sestrou Bradáčovou, která mu slíbila, že si nejdříve vyřídí všechny advokátní poplatky a povinnosti, a poté se rozdělí s ním i se svou sestrou, která s námi v Americe byla také. Bohužel moje teta zemřela a vzala to do ruky moje sestřenice, která nám rovnou vzkázala, že nám nic nedá. Věděla moc dobře, že získá maximálně jednu třetinu domu a než aby se s námi dělila, tak se rozhodla, že až naše žádosti propadnou tak zbytek domu odkoupí. Její manžel je milionář, takže si to mohla dovolit. Samozřejmě jsme to nevzdali a se svou sestrou Alenou jsme o zbytek domu žádali.

V domě bydlel po celý rok hlavně správce se svou ženou. Vím však, že šila rukavice a vždycky mi nosila kousky rukavic, z kterých mi ušila takovou taštičku. Já jsem se narodila v r. 1947. Dědečka si však dobře pamatuji, on byl malý a my jsme mu říkali malý děda a byl strašně moc hodný a milý. Jenže nebyl dost kůrážný, vždy byl spíše mírný. Když jsme měli v kuzbaských lesích pozemky a vilu, tak on vždy na podzim a nebo před Vánocemi dělal lovy pro bohatší pány. Ovšem mnoho zvěřiny rozdal místním. Většinou bažanty a zajíce. I v našem obchodním domě dostal každý zaměstnanec před Vánoci také zvěřinu plus příplatek.

Můj pradědeček tuhle továrnu založil a k tomu i obchodní dům. Prodavačky se mu vždy chtěly vlichotit a říkaly mu pane továrníku. Jenže on to neměl rád, přímo ho to rozčilovalo, takže si pořídil malý odznáček z drobným nápisem „Hovno“. Tyhle prodavačky k němu vždycky chodily, a když se mu chtěly vlichotit tím, aby se ho zeptaly, co to tam má, tak je to nechal si přečíst. Tohle mi samozřejmě vyprávěl můj táta, protože já si to nemohu pamatovat. Po smrti otce nám však z Dobříše odpověděli, že jsme již propásli termín a na dům nemáme nárok. Ovšem v r. 1999 nám ministerstvo financí odpovědělo, že potvrzují příjem podkladů k naší žádosti o poskytnutí finanční náhrady a mimosoudních rehabilitacích do 30. 9. 1999. Naše žádost bude prý vyřízena v pořadí, v jakém doplňující materiály docházejí. Ve zkratce nás požádali, abychom měli trpělivost s vyřízením žádosti, protože byla tato instituce nadmíru vytížena množstvím žádostí. Bohužel to pro ně i pro nás skončilo, protože se nám již nikdo neozval.

Před čtyřmi lety, tedy v r. 2014, jsme přijeli vlastně poprvé do ČR a já dceru vodila po místech, co nám patřila. Továrnu nám zbourali a zbyl tam pouze komín a skladové prostory. Byla na Praze 4 v Nuslích a ulice se jmenuje Kloboučnická a druhá Bartoškova, adresa byla ale V Horkách. V Palackého ulici byla místo našeho obchodního domu jen díra, protože sestřenka ho prodala a nový majitel prohlásil, že je tam snad nějaká spodní voda a hrozí, že to celé spadne. Což byl asi nesmysl, protože sousední dva domy stále stojí. Byli jsme i na Dobříši, abychom si vyfotili naši starou vilu, protože ta zatím jako jediná stála. Zde jsme zjistili, že i ji nabízí sestřenka k prodeji, což mě docela rozčílilo. Následně jsme si to zjišťovali a zjistili jsme, že ji prodávala společně z advokátem, co ji to pomáhal vyřizovat. Protože on společně s ní koupil podíl v našem domě. Moje teta Berta byla v dětství nemocná, a tak jim doktor navrhl, aby žila raději na venkově, kde byl čistější vzduch. Takže můj otec a sestra žili rok v této vile. Dokonce se dochovala i školní fotografie z r. 1933. S ním do školy chodil i jistý Linhart a když otec přijel do Ameriky, tak se tam náhodou setkali.

 

autor článku: Petr Kadlec