Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

„Mistrovství světa Ironman World Championship St. George v americkém Utahu bylo jednoznačně tím nejnáročnějším a nejextrémnějším, které jsem ve své sportovní kariéře absolvoval,“ řekl Honza Tománek jako první k mistrovskému závodu.

Na světový šampionát do Utahu v USA přicestoval Honza deset dní před jeho konáním, aby měl dostatek času na aklimatizaci a mohl se důkladně seznámit s tratěmi závodu.

„Po chladném březnu na Mallorce a ve Španělsku jsem defacto nevěděl, co je slunce a v Utahu nás přivítaly teploty každodenně přesahující třicítku,“ řekl Honza ke své přípravě těsně před mistrovstvím a prozradil, co dalšího ho v Utahu před závodem překvapilo: „Na co z Evropy nejsem vůbec zvyklý je obrovský prostor okolo sebe a tím jsem byl doslova konsternován. Během závěrečných příprav jsem se cítil jako na houpačce. Jeden den mi vše sedlo, druhý den byl horší. Myslím si, že v přípravě jsem nic nepodcenil a udělal vše co šlo, ale přesto jsem se v závodě nevyvaroval hrubých chyb, kvůli kterým jsem na trati zažil doslova peklo.“

Honza Tománek nám v rozhovoru těsně po absolvování Ironman World Championship St. George v USA upřímně přiznal, že už před samotnými závodem mu bylo jasné, že tohle mistrovství světa bude velmi náročné:

„Většina kvalifikovaných sportovců v kategorii HC (handcycle) svou účast na šampionátu kvůli extrémní náročnosti vzdala a do Utahu vůbec neodcestovala. Jak už jsem řekl, byl to extrém, který by pravděpodobně dokázala absolvovat jen hrstka sportovců. Během závěrečných příprav mě mnohokrát napadlo, jestli jsem si nepřipravil až moc velké sousto pro mé fyzické možnosti a handicap, který je skutečným limitujícím faktorem. Přestože jsem si většinu závodu skutečně protrpěl, nelituji a jsem pyšný na to, že jsem to nevzdal a dokončil.“

Honzo, pojďme se podívat na celý mistrovský šampionát v USA a jeho jednotlivé tratě podrobně.

Jak hodnotíš první plaveckou část závodu?

Plavecká část probíhala v Sand Hollow Reservoir a voda byla překvapivě chladná. Neopren jsem si vzal dlouhý, protože to pro mě byla jediná možnost, jak udržet ruce v teple a neriskovat prochladnutí svalů. Pod plaveckou čepici jsem si vzal ještě teplou neoprenovou, abych zabránil občasným problémům s točením hlavy, které mívám v chladnější vodě, a které jsem tady nechtěl riskovat.

Na rychlý start jsem se ani nesnažil reagovat, a protože znám své limity, plaval jsem od začátku své optimální tempo. Hlavním cílem bylo dokončit plaveckou část svěží, protože to nejtěžší mě teprve čekalo.

Výsledný čas 1:19:02 odpovídá mé výkonnosti a handicapu a já ho považuji za slušný vstup do závodu.

Cyklistická část Ironman World Championship St. George s převýšením 2 300 metrů byla velmi náročná i pro „zdravé“ sportovce. Na Honzu právě v této části závodu čekalo několik kritických situací. Jak sám přiznává, udělal chyby, které ho v průběhu závodu dohnaly…

Cyklistika na 180 km byla pro mě a vlastně pro všechny sportovce v handcycle kategorii největším strašákem. Přeci jen je časový limit kalkulovaný pro „zdravé“ sportovce a celkové převýšení bylo opravdu vysoké.

První část trati vedla okolo reservoáru po několikaproudé silnici. Sluneční paprsky postupně začaly nabírat na intenzitě a už před osmou hodinou ranní teplota přesáhla 20 °C. Jelo se mi skvěle a cítil jsem se silný! Udělal jsem ale jednu fatální chybu.

V první části závodu jsem relativně málo pil, což mě vytrestalo. Okolo třicátého kilometru byly dvě výraznější stoupání, kdy jsem poprvé pocítil vyschlé hrdlo. Nezvolnil jsem a dál jel naplno, což byla další chyba. Od šedesátého kilometru jsem začal pociťovat první křeče a příznaky dehydratace včetně bolesti hlavy a nevolnosti. Snažil jsme se dojíst, dopít a jakž takž zažehnat krizi, ale výkon klesl. Další výraznější stoupání na osmdesátém bylo již hodně nepříjemné. V následném sjezdu a snad jediné rovinatější pasáži jsem poprvé výrazně bojoval. Křeče byly opravdu časté a do toho se začaly objevovat halucinace v podobě barevných stínu v okolí trati. Šílené! Toto jsem ještě nikdy nezažil a pochopitelně mi to na klidu moc nepřidalo. Průměrná rychlost byla celkem v pohodě a mohl jsem si dovolit mírně zvolnit a stabilizovat se, ale to už asi bylo pozdě. Většinou na občerstvovacích stanicích vůbec nestavím, ale nyní to nešlo jinak. Ledová voda na hlavu, druhá na hrudník. Chlad vydržel několik vteřin a znovu spalující vedro.

Ve druhé části trati se jeli dva okruhy, delší a kratší. Ten delší se postupně zvedal nádherným údolím podél řeky ke Gunlock Reservoir. Stoupání bylo konzistentní, pouze s několika krátkými stojkami, které již hodně bolely, ale navzdory nižšímu tempu jsem nepanikařil a soustředil se na cíl. Závěrečný dvoukilometrový výjezd do vesničky Veyo stál za to. Už nebylo z čeho brát, a dokonce jsem v průběhu stoupaní musel zastavit, což jsem nezažil od svých handbikových začátků. Nebyl jsem sám, mnoho sportovců stavělo a dokonce kolabovalo. Sanitky na trati byly čím dál častěji, ale to už jsem si připadal trošku jako ve snu, nebo jako když sleduji film, který se mi odehrává před očima. Další občerstvovačka, vyzkoušená ochlazovací kůra a doplnění sladkého. Do konce cyklistiky mi zbývalo už „jen“ padesát pět km. Zvlněná pasáž a konečně sjezd do St. George, který se jel za relativně silného větru, ale navzdory neustálému přibržďování jsem si alespoň částečně odpočinul.

Zbývalo absolvovat kratší okruh vzhůru Snow Canyonem. Na tento výjezd jsem se opravdu těšil a neobával se časového limitu, ale co přišlo krátce poté, mě opravdu překvapilo. Postupně se zvedající stoupání mě znovu donutilo několikrát zastavit a posbírat zbytky sil, abych se znovu rozjel. Zavíraly se mi oči, bylo mi špatně a doslova jsem se smažil zaživa. Jsem milovníkem extrémních teplot na závodech, ale tohle mě opravdu dostalo. Na svém těle jsem postupně začal vnímat další nepříjemné pocity, husí kůži a zvláštní tlak v nohách. Když jsem si sáhl na rám kola, nebo asfalt, byl rozpálený jako uhel. Na nohách jsem měl černé neoprenové boty s gumou okolo prstů. Tušil jsem, že bude problém. Konečně jsem se dostal na vrchol kaňonu a následoval patnáctikilometrový sjezd do St. George, kde jsem již rezignovaně téměř nešlapal.

Cyklistiku jsem dokončil za 8:31:27 a byl jsem v opravdu v šíleném stavu.

Honza dokončil cyklistickou část s cílem stabilizovat se a doplnit tekutiny. Jeho stav byl však horší, než si myslel…

„Když jsem si sundal boty, bylo mi na omdlení. Spálené prsty a nalité puchýře na nohách vypadaly šíleně. Nevěděl jsem, jestli bych neměl závod vzdát a jít se nechat ošetřit. Představa celého maratonu a nejistého vývoje spálenin mi naháněla obavy, ale pokračoval jsem,“ vypráví Honza.

V poslední části mistrovského závodu čekala na závodníky běžecká trasa v délce 42,2 km s převýšením 440 metrů. Začínalo se pětikilometrovým stoupáním, stejně dlouhým sjezdem, opět stoupáním a opět sjezdem ve stejných délkách. Honza do maratonu závěrečné části šampionátu nastupoval dehydratovaný a s vážnými zdravotními problémy, vzdát mistrovský závod však nedokázal…

Honzo, jak jsi v tomto stavu zvládl poslední část závodu?

Táhlé výjezdy občas vystřídaly brutální stojky, nebo technické pasáže. Myslím si, že v běhu jsem za poslední roky udělal velký posun dopředu a byl jsem dobře připravený. Nebyl jsem však připravený na akutní dehydrataci a spáleniny. Chtěl jsem závod vzdát, možná by to bylo rozumnější, ale nedokázal jsem to. Ironman je o posouvání sebe sama a hranic možného. Podobně jako jsem před několika lety nevzdal Vasův běh, bojoval jsem i nyní. Bylo to peklo, měl jsem křeče a vše mě bolelo. Neměl jsem z čeho brát, ale pomalu jsem přidával další a další metry. Občerstvovačky jsem navštívil snad všechny. Kromě sladkého pití jako zdroje energie se jako dobré řešení přehřátého organismu jevily kostky ledu, které jsem si sypal do pusy a pomalu je cucal. Šílené! Paradoxně jsem se v druhém okruhu cítil již lépe a zrychloval jsem, ale přesto jsem mnohokrát musel zastavit a posbírat poslední zbytky fyzické i mentální síly.

Běh jsem dokončil za 3:40:16, což je opravdu extrémně dlouho a tolik času jsem na formuli nikdy nestrávil. Sešlo se ale více faktorů, chyby se nasčítaly a pokud jsem chtěl dokončit, musel jsem trpět. Cílová rovinka je vždy emotivním zážitkem, ale ta v St. George je mým sportovním NEJ, na které nezapomenu do konce života.

Honza po závodě skončil s popáleninami na nohou v péči zdravotníků, ale ani dnes ničeho nelituje:

„Boty si do konce pobytu v USA asi neobuji, ale vše by se mělo zhojit. Ironman World Championship St. George, Utah byl silný zážitek!“

A co říká Honza ke svému neuvěřitelnému výkonu na mistrovství světa v USA závěrem?

Mistrovský souboj s Thomasem Fruhwirtem byl z pohledu handicapu, ale především výkonnosti, nerovný boj. Ale před výkonem svého soupeře se pokorně skláním a stříbro ze světového šampionátu beru všema deseti. Celkový čas 13:49:16 odpovídá extrémně náročnému závodu, který jsem s vypětím všech sil dokončil jako druhý v handcycle kategorii. V absolutním pořadí jsem dokončil na 1 277. příčce z 2 294 dokončivších účastníků, což vzhledem k tomu, jakým jsem si prošel peklem, považuji za skvělý výsledek, na který jsem a budu hrdý.