Dnes je čtvrtek 23. listopad, svátek má Klement.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Holka na čtyřkolce - ovládne Ollie Roučková letošní Evropu?

přidáno: 19. 02. 2017

Pohodová holka na čtyřkolce, která je navíc krásná, chytrá a svůj stroj ovládá líp než leckterý chlap. Taková je právě Ollie Roučková, závodnice, co si svou cestu tvrdě vydřela po všech stránkách. V našem rozhovoru se dozvíte, jaké to je být mezi motory, drsnými chlapy a nejen to.

Už když si domlouvám po telefonu s několikanásobnou mistryní republiky v Cross Country Ollie rozhovor, je mi jasné, že to nebude obvyklé povídání u kávy. Tahle holka mě okamžitě zve na trénink s jejím trenérem. Nebudeme však jezdit na čtyřkolce, tak jak bych čekala, ale v rámci její zimní přípravy si dáme „záhul“ v posilovně a teprve pak si jdeme povídat.  

Kdy a jak jsi se čtyřkolkami začínala, není to zrovna holčičí sport…

Bylo to trošku jak z pohádky, protože jsem netušila, co jsou to motorky nebo čtyřkolky. Hrála jsem si se sporty jako je atletika, dálkové běhy a tak. No a pak jsem šla jednou na první rande a můj přítel mě přijel vyzvednout na čtyřkolce. A přivezl hned dvě helmy! Já byla upravená, načančaná, že si půjdeme sednout někam do kavárny na dortíček a místo toho jízda na čtyřkolce. Takže žádná láska na první pohled se nekonala, spíš jsem si řekla, tak já s tebou pojedu, když tě to tak baví. Ze začátku jsem si jízdu nijak zvlášť neužívala, smrdělo mi to, bylo to špinavý a tak. Navíc jsem čtyřkolku ani neudržela v ruce. Postupně jsem si nacházela cestu.

Jak jsi přišla na to, že budeš závodit a vzpomeneš si na svoje první závody?

Byl to přirozený posun, protože u nás se nemůže jezdit po lesích a vyměřených tratí je málo, tak jsem si říkala, no dobře, ale co já vlastně budu dělat, když s tou čtyřkolkou nikam nemůžu. V té době jsem ještě neměla ani pořádně papíry, takže ani na silnici jsem nemohla. Jednou přišel kamarád s tím, že se jede nějakej quadcross, a ať to jdu vyzkoušet. Tak jsem si řekla proč ne a teprve tam jsem viděla ten rozměr závodů, rozměr toho, jak můžu jezdit a že mě nikdo nehubuje, nikdo mi nenadává. A přestože  jsem to neuměla, neustále jsem padala, neměla jsem ani pořádný vybavení, začalo mě to bavit víc než vyjížďky nebo nějaké expedice, kterých mám taky spoustu za sebou. Řekla bych, že jsem se prostě vyvíjela a ten vývoj byl hodně dlouhej. Teď už je to samozřejmě něco úplně jiného a můžu říct, že patřím ke špičce.

Dělala jsi to s radostí, ne pro peníze ani pro slávu. Mít ale dneska srovnanou hlavu a být odolná, to musela být taky určitá cesta…

U mě to byl opravdu dlouhý vývoj, na rallye potřebuješ mít hlavu čistou, srovnanou a vědět, co chceš. Nesmíš se nechat rozhodit nějakou holčičí stránkou, nebo že se pohádáš s mechanikem. To prostě nejde. U mě to opravdu začalo, když jsem začala jezdit před dvěma lety dlouhý vícedenní závody. Do té doby jsem si myslela, jak jsem supr, jak jsem dobrá, jak mi to všechno jde. No, ale ono to tak nebylo a na mojí první rallye mi to tak trochu sesekalo hrany a hlava plus podvědomí dost pracovalo. Následně jsem celý rok sbírala zkušenosti a učila se, jak si hlavu udržet čistou, jak být happy, jak být v pohodě. Jenom se věnovat závodu skutečně po té stránce závodní. U mě to fakt trvalo dlouho, celý rok zkušeností a byly to zkušenosti dobrý i špatný, závodní i nezávodní. Za sebe říkám, že je to o čase, který my ženy potřebujeme, a navíc v takovémto vrcholovém sportu. Jsem ráda, že mi ten čas byl dopřán a že jsem se mohla tomuto posunu věnovat.

Jsi životní optimista, je něco, co ti pomáhalo?

 Jsem povahově dost vztekloun, ale nikdo to na mě jen tak nepozná. Já se nenechám vytočit, že bych ječela, řvala a tak. Můj neúspěch mě tak správně naštve, že si pobrečím a zase mě to nakopne dopředu a já chci víc, chci jít dál. Když vidím nějakou svoji stránku, která mi nejde, tak dřu a dřu, až mi to jde. Velmi mi v tomhle pomohla rodina – mamka, taťka, ségra. Jim jsem volala ve dne v noci a oni mě vždycky dali do latě. Tohle je to, co mi pomáhá, že se sama na sebe zdravě naštvu.

Vzpomeneš si na nějakou historku ze závodů, co tě baví do dneška?

Těch je moc. Třeba když jsem jela svojí první rallye v Řecku a proti mně skočila srnka. Já jsem taková, že nerada zabíjím zvířátka, tak jsem se jí vyhnula, ale bohužel neúspěšně. Takže srnka přežila, čtyřkolka skočila ze skály, já naštěstí ze skály neletěla a zůstala jsem na cestě. Polámala jsem si všechny žebra, který šly. No a vezli mě, mimochodem řecká sanitka, to je katastrofa – naše lékařství je výborný! a já volala mamce, úplně rozlámaná: „Hele mami, všechno je v pořádku, jenom mám zlomený žebra, protože mě přepadla srnka.“ Já jsem vlastně utěšovala mamku, zároveň jsem brečela jako želva, páč to šíleně bolelo. Ale závod jsem pak ještě dojela a dojela jsem třetí. A tady je to o té hlavě. Věděla jsem, že závod chci dojet a že to bude bolet. Věděla jsem, že až přijedu domů, tak mě naši doktoři dají do pořádku, díky tomu, že za sebou mám Duklu a nejlepší doktory, které můžeme u nás mít. Hlavně tam byl kamarád záchranář a fakt se o mě starali.

Takže nejezdíš sama, máš svůj tým…

Je to tak, už jezdím v týmu, kde se pracuje na všem intenzivně. Teď je můj největší cíl a meta vyhrát Evropu v rallye závodech v Baja, a to jezdím za Duklu, Mogul a za Big Shock.  Jsem vlastně ambasadorem třech velkých značek a to už jedeme ve své režii a ve svém týmu. Můj tým, co se týče Evropy a rallye, čítá 5 až 6 členů: mechanik, druhý mechanik, fotograf, masér, kuchař a trenér.

Jaké to je být takhle sama mezi chlapy?

No, možná to pro někoho vypadá jako v pohádce, všichni si říkají, že jsi ženská a oni si tě tam hýčkají. Ono to tak úplně není. Mám to těžší už jen z toho pohledu, že těch holek v tomhle sportu moc není, takže si ve své podstatě nemám ani s kým pokecat, což mi ani tolik nevadí, stejně se řeší jen závody. Musím říct, že se snažím si tu holčičku v sobě zachovávat i na těch závodech, takže se každý den převlíkám, snažím se být v čistém a voňavém. Nenechám to utlouct a nenechám se stáhnout. Ve své podstatě mě to baví, hlavně mám okolo sebe fajn lidi a zvykli jsme si na sebe. Dnes už mě berou a berou mě i jako soupeře.

Stýkáš se i s mladýma závodnicemi – holkami?

Je pravda, že ze začátku moc holek v tomhle sportu nebylo a já jsem takový průkopník a proto mám velkou radost, že dnes už se to dostává pomalu jinam. Už jsou i holčičí kategorie, jak u nás, tak i v zahraničí. V Čechách jsem před rokem založila Ollie Racing Team, kde mám dvě závodnice – jednu na motocyklu, jednu na čtyřkolce, obě jsou to mladý talenty, což mě baví, je fajn sledovat, jak se holky dostávají i do tohoto sportovního odvětví. Vlastně si začínám vychovávat svoje následovnice, pomáhám jim a radím.

Jaký je tvůj cíl?

Dakar je můj největší sen. Chtěla bych prostě stát na startu mezi velkými jmény a doplnit řadu našich reprezentantů. Já osobně mám velký respekt před našimi jezdci, každým, kdo se tam dostal, kdo se tam vůbec postavil. Ale můj největší cíl a meta je teď vyhrát Evropu v rallye závodech v Baja. Když to pak půjde, tak Dakar.

Asi není sranda sehnat sponzory na takové velké akce, jak je to vlastně financované?

Je to tak, že všechny členy týmu, kteří se mnou jedou, musím zaplatit. Je to jejich práce, nemůžou si dovolit neplatit složenky. Fotografy, kameramany, fyzioterapeuta, trenéra, mechanika i ostatní musím regulérně platit a na všechny si musím sehnat sponzory, aby to bylo pokrytý.

Zmínila jsi svého trenéra, jak ses s ním seznámila?

Když chceš být nejlepší, musíš trénovat s těmi nejlepšími. Lukáš Kvapil, kolega z reprezentace, kterého si nesmírně vážím, mě přivedl k Dukle. Lukáš je člověk, jezdec, který opravdu umí a kterého jsme mohli vidět na Dakaru, příští rok si myslím, že tam bude stát taky a já bych strašně ráda stála na tomhle startu jednou s ním. Lukáš mě přivedl i k Láďovi – trenérovi. Jeden z prvních tréninků, kdy jsme šli běhat společně s Lukášem a trenérem Láďou, bylo deset kilometrů střídavého běhu. Trenér jel vedle nás na kole a žral medvídky, já byla pak tři dny nemocná a myslím, že Lukáš taky, ale ani jeden jsme to nepřiznali, přiznávám se až teď.

Jaké to po roce je s osobním trenérem? Cítíš nějaký posun?

Ollie – Před tím, než jsem měla trenéra, tak jsem v tom byla vlastně sama, jelikož je to individuální sport. Jinak samozřejmě vidím posun i na sobě, neskutečně se mi zvedla výdrž, ale pro svůj osobní a holčičí pocit cítím, že vydržím víc a cítím se víc silná.

Trenér – Já vidím posun velký. Ollie když přišla, tak byla v dobrý kondici, ale co si budeme povídat, vždy je co vylepšovat. Postupem času se fakt vypracovala a dneska má kondici výbornou, což bych neměl říkat. Nicméně, jdeme pořád dál a budeme se posouvat tak, že bohužel bude Ollie třeba někdy i na tréninku zvracet. Závodníci jako Ollie musí být připraveni. Ve chvíli, kdy opravdu pojede Dakar, tam jsou úplně jiný podmínky. Celý den jí bude na hlavu svítit sluníčko, není se kde schovat, psychika… Člověk pak musí být připravený na to, že jí může být špatně, může zvracet a stejně musí jet dál….

Můžeme se na tebe těšit někdy v Dobříši?

Já myslím, že určitě J Mám takový tušení, že bychom mohli vymyslet brzy nějaký cvičení s trenérem přímo pro vás, respektive přímo pro ženský J Určitě se ráda ukážu i na nějaké sportovní akci a pokud se budeme moci nějak zapojit, pomoci, potěšit, tak se rádi přidáme.

Pokud byste chtěli vidět Ollie osobně a naživo dříve než navštíví Dobříš, nenechte si ujít Motosalon, který se koná od 2. – 5. března 2017.

 

 

 

Olga Ollie Roučková

  • pochází z Děčína

  • 32 let

  • bakalářský titul z žurnalistiky

  • několikanásobná mistryně republiky v Cross Country

  • dvojnásobná mistryně Německa

  • vítězka Intercontinental Rally Afrika 2015

 

autor článku: Denisa Havlíčková