Dnes je úterý 21. listopad, svátek má Albert,
je Světový den televize.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Martin Beran: „Jsem šťastnej tenisovej trenér...“

přidáno: 09. 04. 2017

Rozhovor s Martinem Beranem o zápisu do kurzů 27.dubna, o novinkách na tenisových kurtech v r. 2017, o tom, co ho těší i mrzí, čím si dělá radost a co naopak dělá radost jemu. O tom, zda existuje „Beranovské tenisové knowhow“ a proč by dětem zrušil telefony.

Jsou nepřehlédnutelní. Dva vysocí blondýni, s věčným klukovským úsměvem, který jim nemizí z tváří, i když k tomu někdy mají důvod. Bratři Beranové. Když jsem se před 11 lety přestěhovala na Dobříš a zkoumala volnočasové aktivity, které region nabízí, v 10 minutách mi poradili se vším. Včetně školky a autoservisu. A pořád se usmívali. Ten úsměv mají 100% v DNA.

Martine, kdy Ti poprvé v životě přišla raketa do ruky?

Možná v 7-8 letech. Chodil jsem do školy s holkou, jejíž táta byl trenér a já jsem si to hrozně chtěl  zkusit, takže vlastně díky ní.

Byl jsi do ní tak trochu zamilovanej?

To ne. Já jsem chtěl chodit na tenis a její táta byl trenér, jen jsem si díky ní tenkrát domluvil svůj první trénink. Přišel jsem a řekli mi: přijď na jaře, bude nábor do tenisové školy.

Škoda, takový pěkný romantický úvod by to mohl být…tak zpět… kde to bylo?

 V Kočce. Dřív to probíhalo všechno jinak, byl jeden kurz za rok, přišlo 30 – 40 dětí, vybrali si 5-6 šikovnejch, no a všichni ostatní mohli přijít za rok znova.

Ty jsi přišel a uspěl?

Já jsem uspěl.

A co brácha? / bratr Petr Beran, rovněž trenér/

Brácha začínal dřív, podle mně  už ve 4 letech a tady toho času na Dobříši tolik nestrávil. Byl šikovnější než já a v 11-12 už  hrál  pražskou ligu.

Kdy tě napadlo, že by ses tenisu mohl věnovat profesionálně?

Takový ten rozhodující moment byl na vojně, kde jsem měl možnost trénovat v klubu v Rokycanech. Když jsem se vrátil zpátky, zrovna v tu chvíli tady David Veselý končil a odjížděl trénovat do Německa, takže jsem přebral nějaké jeho děti a moje tenisová cesta se začala. Psal se rok 1993.

Martine, mohl bys ve stručnosti popsat celou historii?

První věc, kterou jsem udělal po návratu z vojny byla, že jsem přišel sem do klubu, kde jsem hrál odmalička. Šel jsem zaplatit příspěvky a bylo mi řečeno, že už nejsem členem. Nesl jsem to hodně špatně. Tak jsem si platil nějaký hodiny, asi rok, ten další rok už jsme tady mohli hrát, začali jsme trénovat, jenže další velký problém byl, že v 17 hodin byla zavíračka. Protože pak hráli jen dospělí a děti se na kurty už nedostaly

Dospěl jsem k názoru, že si hřiště postavím sám. Přišel jsem domů do Drhov, vzal jsem naspořených 8000 Kč, zavolal jsem bagr a zaplatil 16 000 Kč. Tím to začalo.

Pořádali jsme tenisová soustředění, turnaje, klubové oslavy, prostě vše jako ve velkém klubu. Postavili stany, chodili jsme jíst do garáže a postupně, každý rok, jsme něco přistavovali a vylepšovali. A ve chvíli, kdy jsme to celé dobudovali, dodělali jsme poslední věci, aby se děti cítily dobře, tak najednou začal být prostor tady na Dobříši, kde to naopak přestalo fungovat.

Trochu ironie osudu, že?

Přesně tak. Pan hrabě Colloredo–Mansfeld nám pronajal  pozemek a postavili jsme ty tři kurty vzadu.  A pak přišel Mára Nikl, pronajmul si areál naproti, a přestože nikdy mezi kluby nepanoval konkurenční boj, spíše naopak, což málokdo chápal, se Marek rozhodl, že skončí a byl nám nabídnut dlouhodobý pronájem. Sehnali jsme nějaký peníze, dali jsme to tam trošičku dohromady, což bychom chtěli letos dokončit. Chceme předělat vstup do areálu. Je prostě pořád co ladit, zlepšovat, dodělávat….

Takže ty jsi takovým zakladatelem tenisové rodové linie?

No jo:-) Rodiče tenis nehráli. Byl to můj výběr, který ovlivnil všechny ostatní.

Pěkně to pokračuje, protože všechny vaše děti tenis hrají…

Ano. Eliška  studuje fakultu tělesného výchovy a  příští týden si jde dělat trenérskou dvojku a chce si udělat jedničku, takže doufám, že bude pokračovat v mých šlépějích.

A Verunka?

Veronika nevím. Veronika je už dnes lepší hráčka než Eliška, ale jestli to bude mít tak ráda jako Eliška… to nedokážu říct.

Když ji vidím, jak trénuje…..je velmi disciplinovaná.

Veronika je ve všem disciplinovaná, i ve škole, ve hře na kytaru, ona je prostě taková….

A Matěj?

Dnes už hraje za dospělé a před tenisem upřednostňuje americký fotbal.

Kuba je vaše velká tenisová radost…

Ten tenisem žije. Patří k nejlepším hráčům v republice ve své kategorii. Je dvojnásobným mistrem ČR. Je dobrou reklamou pro naši školu a dokazuje, že i v malých klubech mohou vyrůstat skvělí hráči.

A co nejmenší Táda?

Ten je ještě malej, ale s raketou už to taky začíná zkoušet. Už mu to docela jde. V neděli s ní dokázal rozbít sklo u krbové vložky.

Vyvinuli jste si za ty roky s Petrem nějaký svůj vlastní systém přípravy dětí? Něco na způsob  „Beranovské školy“?

Čerpali jsme ze zkušeností jiných, inspirovali jsme se, jak to dělají ve větších klubech, teda jen tam,  kde to fungovaloJ a myslím si, že jsme tomu možná dali trochu víc lásky, než že bychom prostě učili nějaké speciální věci. Ta láska a radost z práce a z dětí je naše „know-how navíc“.

Shodou okolností  jsem měla možnost sledovat dva tréninky v jiných klubech a je to něco úplně diametrálně odlišného – u vás je v tom to srdce. Bez jakéhokoliv patosu.

Vlastně všechny děti, které začínaly, tak dnes podle mě 90% z nich sem chodí. Vodí sem svoje děti, všichni vzpomínají na to, jak jsme jezdili na hory, na soustředění. Jak jsme v Drhovech večeřeli a obědvali v garáži, protože tam nic jiného nebylo...

Někdy se stane a je to zcela přirozené, že člověk pracovně vyhoří, nebo časem trošku ubere. Ten pocit z vás nemám a nesmírně si toho vážím, protože je jedno, jestli jste pedagog na základní umělecké škole nebo trenér, ale pokud člověk dělá svojí práci rád, tak se ho podobný black-out ve větší míře nedotkne.

Máš pravdu. Můžu dělat práci, která mně baví, částečně se podílet na výchově mladých lidí. Prožívat s nimi radosti z výher i slzy z proher. To ti udrží nasazení, protože děti jsou neskutečná energie. Jsem vlastně šťastnej tenisovej trenér.

Jak pracujete s motivací dětí? To je důležitá věc.

U některých dětí je to strašně jednoduchý, když mají tenis rády, tak prakticky nemusíš vytvářet žádnej tlak nebo pracovat s motivací. Stačí je pochválit a děti fungují samy o sobě. Ale v poslední době mám pocit, že takových dětí je čím dál míň, protože věcí, které je rozptylují a ničí jim koncentraci, je kolem spousta….. a my s tím válčíme. V dnešní době už je to tak, že mají zakázáno nosit telefon na kurty, protože se nám stávalo, že během tréninku si chlapec třeba odběhnul k lavičce přečíst zprávu nebo vyřídit nějakej telefon.

A jak naopak pracuješ s přemotivovaností u rodičů?

To je těžký, protože rodiče jsou alfa omega všeho. Když dítě  hraje dobře, je to především jejich zásluha a zásluha těch dětí, trenéři jsou někde na 3.-4. místě, protože i když jsme měli šikovný dítě a rodiče prostě neměli zájem, tak to nikdy nedopadlo dobře. Když jsou rodiče tak trochu blázni, jsou ochotní investovat i nějaký peníze a hlavně čas, tak to dítě, i když není třeba úplně šikovný, má velkou šanci uspět.

Píle je víc než talent?

Často. Ale čím je dítě úspěšnější, tak u většiny rodičů dochází k tomu, že v něm začnou vidět toho Nadala nebo Šarapovovou a to je potom někdy velký problém.

Stalo se ti někdy, že jsi musel rodiče z kurtu vykázat, protože tlak na výkon byl nemístně silný?

Většinou se mi to nestává, protože s nimi jezdí trenéři, jezdíme na mistráky, rodiče respektují námi daná pravidla a v mojí přítomnosti se nic podobného nestává. Samozřejmě je to jinak, když jsou potom na turnajích sami a já se poté dozvídám různé věci…. není  mi to úplně příjemný a vysvětluji, že dělají obrovskou chybu a kam to může vést. Na druhou stranu je to asi všechno, co pro to můžu udělat.

Jaro je tady a vy každoročně otevíráte dva nové kurzy pro nejmenší děti.

Ano, v dubnu a září děláme nábor.

Což se nám blížíletošní nábor bude tedy kdy?

Je naplánovaný na 27. dubna. Přijdou děti všech ročníků..

Vy máte ročníky určené, ne?

Máme je určené, ale není to uzavřené, je to tak, že prakticky může přijít každý, s tím, že pokud je dostatek dětí do skupinky, tak tu skupinku jsme schopni postavit. Samozřejmě prioritou pro nás jsou  ročníky mladší, abychom z nich nějaké tenisty mohli vychovat, ale chodí i ročníky podstatně nižší a jsou to třeba i dospělí, kteří se dokážou naučit někdy líp než dětiJ.

Jakého jsi měl nejstaršího tenisového klienta nebo klientku?

82 let. Byla to paní zubařka, hrozně fajn dáma. Hrála tenis zamlada a v pozdějším věku začala jezdit s jednou tenisovou rodinou. Jezdili 3-4, střídali se a tahle paní vzorně skupinku doplňovala.

Ty jsi nedávno oslavil 45 let. Čím si děláš radost? Kromě tenisu…

Rád sportuji i jinde než na tenise. Mám rád kolo, rád si jdu zaběhat do lesa. Letos jsem strávil docela hodně času na horách, jezdili jsme na  běžky, chodili jsme lyžovat.  A samozřejmě se snažím nějaký čas trávit se svýma holkama i mimo kurty.

A kromě sportu?

Kromě sportu? Tam moc prostoru není...

…třeba, na jaký bys šel koncert, kdybys věděl, že nějaký bude?

Poslední koncert, na kterém jsem byl…jo, dostal jsem lístky na Elány a užil jsem si to.

Na co jsi hrdej v tom nejlepším slova smyslu?

Hrdej úplně nevím. Asi jsem nejvíc spokojený s tím, že k nám na kurty chodí čím dál víc lidí, čím dál víc dětí. Ten zájem o sport se hodně rozšířil. Oba areály, které tu jsou, se podařilo dát za  poslední roky hodně dohromady, takže je to i taková chlouba  města. A musím říct, že když jsme tady loni  pořádali  velké turnaje, na které jezdí lidé z celé republiky, mělo to vynikající odezvy, včetně děkovných dopisů. Dopisů adresovaných panu Kaderkovi na svaz, kde chválili, že opravdu dlouho nehráli v tak pěkném prostředí a v takové atmosféře. Což si myslím, že je úžasná vizitka.

A spolupráce s městem funguje?

Spolupráce s městem se rapidně změnila, protože byly doby, kdy jsme žádali dotace od klubu a dostávali jsme se na částky 5-10 000 Kč. Jednou se nám také stalo, že jsme nedostali vůbec nic. A to se po nástupu nové skupiny lidí na radnici změnilo a v poslední době si myslím, že ta částka, kterou dostáváme, je adekvátní tomu, co bychom měli čerpat.

Jak začíná den Martina Berana?

Vstanu, káva, zkontroluju výsledky na nějakým velkým turnaji a pak můžu jít trénovat.

Jak dopadla naše Plíšková?/ kontroluje pravdivost šéfa Ota za barem:-)

No vyhrála 7-6.  No vidíš.

Žijeme v turbulentní době, i vztahově turbulentní a ty máš po boku svojí skvělou ženu Jitku, je takovou kotvou…

Jitka dělá spoustu práce, která je...

Promiň, ale já se ale neptám na to, co Jitka všechno dělá, o tom ani na vteřinu nepochybuji, já se ptám na to základní a to je vztah.:) Vy jste spolu jak dlouho?

23 let.

Připravíš  jí občas nějaké překvápko?

Dost často. Třeba přivezu  nečekaně 6 dětí na večeři nebo na přespání, když se vracíme z mistrákuJ, ale občas vymyslím i nějaký víkend, ale … hodně pracujeme. Měl bych to v blízkém budoucnu vylepšit.

Jinými slovy- Jitka je štastná kotva se svatozáří nad hlavou.

JOJO :-)

Co pro tebe znamená slovo úspěch?

Úspěch… pro mně je to spokojenost lidí, kteří jsou kolem mně. Když někdo vyhrává turnaje, tak je z toho možná šťastnej, já taky, ale prostě největší radost mi dělá to, když  se k nám lidi vracej. Hráčů, co vyhrávají velké turnaje, tak těch jsme tady měli dost, ale bohužel tady nehrajou. Prostě s těmi úspěchy které měli, odešli do většího klubu anebo se v 16ti  rozhodli, že už hrát nebudou….. takže mi daleko větší radost dělá, když přijde 25letá inženýrka chemicko-technologické školy, jestli bychom neudělali soustředění, že by si to rádi zopakovali.

Tobě už prošlo rukama stovky dětí, zajímalo  by mne, co bys jim přál, ty jako trenér?

Vím, že to asi není možný, doba prostě nějak postupuje, ale já bych přál dětem, které dnes chodí hrát, aby se doba vrátila o těch 10 let zpátky. Bez těch mobilů a bez těch iphonů a ipadů, protože děti  jsou podle mně ošizené o strašně moc věcí. Když třeba děláme soustředění, tak v pondělí přijedou, dají telefony na hromadu a my jim je dáme jenom večer na omezenou dobu. V pondělí je krize, v úterý už je to lepší a teprve ve středu jsou děti schopný být bez těch telefonů, komunikujou spolu, neseděj jen vedle sebe a nepíšou si zprávy, hele, co budeme dělat – podíváme se támhle a támhle. Takže to bych jim přál.

Kdy Martine spustíte letní provoz ?

Většinou je to 20. dubna. Ve chvíli, kdy přestane mrznout a kurty jsou připravené a začíná se hrát.

A bude stejný team?

Team stejný, ale přesně je to o těch službách, které bychom chtěli trošičku změnit.

A jak? Na co můžeme nalákat?

Kolem kurtů V Lipkách chodí spousta lidí  a já mám pořád pocit, že si stále myslí, že jsme uzavřený spolek, kterého nejsou součástí. Takže projdou jen okolo, nahlídnou přes plot a to bych si přál pozměnit.

K tomu by mohla funkční kavárna velice přispět.

Přesně, aby si mohli dát kafe, vínko, aperol, posedět si.

A jak se ti líbí myšlenka, že by v budoucnu mohla vzniknout spojka kolem plánovaného Domova Alzheimer – tzv. pěší zóna, která město propojí s Lipkama?

Jsem nadšenej. Každá takováhle věc, která tady vznikne, je k dobru. Už nyní je vedle nás domov důchodců a několik lidí denně přijde k  plotu, snaží se nám podat míček, kterej nám tam spadne, snažej se komunikovat…je to příjemné.

A ještě mi řekni něco k sousedství skate-parkového hřiště? Jaký je tvůj názor?

Je to problém. Alkohol, cigarety, křičí na sebe sprostě a já od nich 4 metry učím malý děti, že se k sobě mají chovat na kurtě slušně. Paradox. Řeším to. Teď probíhala nějaká schůzka s městem, protože to bylo zničené, město investovalo nějaké peníze a snažilo se to předělat. Je tam parta kluků, kteří to mají jako sport, mají to rádi a dokážou předvádět na kole a koloběžkách pro mně nepochopitelné kousky, ale když si chtěj zajezdit, tak sem musí přijít, půjčit si koště, zamést střepy, aby mohli jezdit – to je v pohodě. Ale samozřejmě ty rampy jsou využívané spíš k tomu, že si tam děti, které skončily ve škole, přijdou zakouřit a to je velký problém.

Tenisový areál v dnešní době asi není úplně jednoduché provozovat. Máš kromě rodiny kolem sebe lidi, kteří Ti pomáhají?

Jsou dva lidé, kterým jsem strašně moc vděčný za to, jak to dneska vypadá. Asi úplně nejsou důležitá jejich jména, ale oni dobře vědí, co pro nás jejich pomoc znamenala a znamená.

Samozřejmě naši sponzoři, což jsou většinou lidé, kteří u nás pravidelně hrají, mají celý chod pod kontrolou a rádi nás podporují a to nejen finančně.

Ale víš, že nesmíš nikdy přestat?

No to je jasný! Mám v hlavě hodně nápadů a věcí, které je potřeba udělat, vylepšit a to doufám, nikdy neskončí. Obklopuji se mladými lidmi, kteří mají chuť vymýšlet nové věci a to mně stále udržuje při chuti to posouvat dál.

Hodně štěstí v letní sezoně a ať se vám daří

autor článku: Zdeňka Žádníková Volencová a Martin Beran