Dnes je pátek 29. březen, svátek má Taťána.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Vichřice mě chytla v Brodcích. Nikomu bych to nepřála, vypráví Andrea

přidáno: 08. 09. 2022

Andrea z Dobříše, stejně jako mnoho jiných lidí, má ráda každodenní procházky do okolní přírody našeho města. Na svou tradiční trasu do Brodců se vydala i v úterý večer…

Na procházku okolo obory u Dobříše chodím každý den. V úterý odpoledne bylo krásně teplo, a tak jsem vyrazila jen v lehkém sportovním oblečení jako vždy. Když jsem se vracela z lesa okolo chatařské osady v Brodcích začalo mírně pršet. Dole na rozcestí už začínalo pršet víc a bylo jasné, že začíná bouřka, tak jsem ve směru na Vlašku přidala do kroku, abych byla co nejdřív doma. Počasí se ale velmi rychle změnilo…

Trvalo jen pár vteřin, než jsme vyšla na kopeček k Míšánkovi a lesní školce. Najednou bylo všude bílo a skoro nebylo vidět na krok, začal foukat šílený vítr a já měla co dělat udržet se na nohou. Podařilo se mi dostat se dolu pod kopec do zatáčky a tam už začaly padat i kroupy. Jediné, na co jsem myslela bylo, kde se schovám. Neměla jsem u sebe telefon a nikde nikdo. Najednou bylo jasné, že tohle musím zvládnou sama. Schovala jsem se do křoví, kde jsem se schoulila v co možná nejmenším klubíčku a rukama si kryla hlavu a obličej. Kroupy padaly a bolestivě zasahovaly ramena, záda, zadek, stehna, … Myslela jsem jen na to, ať už to skončí. Myslím, že to mohlo trvat tak 10 minut, a věřte bylo to dlouhých 10 minut.

Když krupobití ustalo, vylezla jsem z úkrytu a vydala se rychle na cestu domu. Říkala jsem si, že jsem jen kousek od Vašky, kde bydlíme, tak jsem hned doma. To jsem ale nevěděla na co narazím. V lesíku na cestě pod Vlaškou jsem narazila na popadané stromy, bažina, doslova džungle. Cesta byla zablokovaná. Vypadalo to tam jako v katastrofickém filmu, ale jiná cesta nebyla. Začala jsem přelézat popadané stromy, brodit se vodou, bahnem, přecházela jsem před drny. Byla jsem promoklá, byla jsem sama a jediné na co jsem myslela bylo, že se chci dostat domů. Nevěděla jsem, jak to vypadá dál a prostě jsem šla. Nakonec se mi podařilo dostat se na zpět cestu přes vrchní promáčenou louku.  

Nikomu bych nic podobného nepřála. Možná se může zdát, že po bouřce jde člověk prostě dál, jenže já fakt nevěděla, co se vlastně stalo. Vypadalo to tam hrůzostrašně a já byla úplně sama, nikde nikdo.

Když jsem pak dorazila na Vlašku, viděla jsem, jak lidé vychází z domů a koukají co se stalo. Přišla jsem si v tu chvíli, jako bych přežila konec světa. Byl to neskutečný zážitek a já najednou pocítila snad i hrdost, že jsem to zvládla.

Doma jsem samozřejmě hodila věci do pračky, dala si sprchu, uvařila si kafe, začala dělat klasické domácí práce a pak z ničeho nic asi po dvou hodinách mi to došlo… Najednou se dostavil obrovský adrenalin, došlo mi, co všechno se mi mohlo stát. Co kdybych byla zrovna v tom lese, kde padaly stromy? Hlava mi jela jako šílená, srdce tlouklo. Byl to dozvuk šíleného zážitku, který bych opravdu nikomu nepřála. Jsem šťastná, že jsem to ustála, že jsem zachovala klid, že jsem přežila…

autor článku: redakce DA