Dnes je středa 5. srpen, svátek má Kristián.

Rozhovory

Dobrovolnice Tereza: Zapomněli jsme se dívat na nebe nad námi

přidáno: 14. 05. 2020

V době koronaviru se, více než kdy jindy, projevila po celé České republice vlna solidarity. Lidé si pomáhali a podporovali se navzájem. Do dobrovolnické činnosti se zapojovali studenti, podnikatelé, umělci i další lidé různých věkových kategorií a sociálních vrstev. Jejich koordinaci většinou řídili ti, kteří pomáhají v rámci dobrovolných činností celoročně. A právě dnešní rozhovor je s ženou, která svůj život věnuje hlavně pomoci ostatním.

V pomáhající oblasti se pohybujete již dlouho, před třemi lety jste obdržela za svůj přínos občanské společnosti i celorepublikové ocenění, dá se říct, že je to Váš životní styl?

Už to tak nejspíš bude. Někdy nás definuje to, čím vyplňujeme většinu našeho životního času a prostoru. Pomoci druhým se věnuji zhruba 13 let, nejdříve to bylo při studiích, pak při běžném zaměstnání a nakonec mi veřejně prospěšné aktivity začaly zabírat tolik času, že se jim od roku 2014 věnuji naplno.

A které oblasti nejvíce? Spolupracujete s organizacemi nebo jsou to i jiné aktivity?

Snažím se tam, kde je zrovna potřeba. Nejčastěji se jedná o pomoc nemocným, zdravotně znevýhodněným, seniorům, dětem, přírodě, ale věnuji se i podpoře kultury a rozvoji dobrovolnictví. Je to různé, někdy pomáhám organizaci jako expertní dobrovolnice svými dovednostmi a znalostmi, jindy jde o mou vlastní iniciativu, která směřuje k těm, co jsou v nouzi nebo potřebují nějakou jinou oporu. Bezplatnou pomoc by dnes uvítal každý, oslovuje mě mnoho projektů, a já samozřejmě nemohu vyhovět všem, takže často hodnotím i potřebnost a smysluplnost. Někdy jde také o jednorázovou pomoc, třeba když organizace potřebuje poradit v oblasti dobrovolnických aktivit nebo budování vztahů s veřejností. Mám stále mnoho nápadů, na které však nejsou někteří dostatečně flexibilní, svou kreativitu pak vkládám do vlastních projektů. Jedním z takových je i umělecká skupina Talentovaní Umělci, v rámci které jsem uspořádala desítky výstav pro začínající umělkyně a umělce i neziskové organizace. Letos se samozřejmě spousta plánů, skrze dopady pandemie, realizovat nebude, takže v umělecké oblasti v současné chvíli poskytuji hlavně záštitu nad literárními prvotinami.

Pomáhat druhým je jistě úžasná činnost, má to nějaké nevýhody?

Má to svá úskalí, samozřejmě. Záleží, jak moc se do toho pustíte. Ten čas a energii musíte, jako při všem, někde vzít. Sobě, svému komfortu, své kariéře, možnostem, díky kterým můžete v životě něco získat. Když vás někdo oslovuje o poskytnutí nezištné pomoci nebo o dar, dost často slyšíte, že je to pro dobrou věc, že z toho budete mít dobrý pocit. Jsou typy lidí, kterým to nic neříká, a mají jiné zdroje svého dobrého pocitu. Každý máme odlišné preference. Je mezi námi samozřejmě i hodně štědrých, dobrosrdečných lidí a často o nich ani nevíme. Ve svém životě jsem musela vybojovat a transformovat mnohé, abych se mohla věnovat pomoci druhým, a stále se učím přizpůsobovat to svým aktuálním možnostem. Pokud zrovna řešíte osobní problémy nebo máte starosti v rodině, těžko můžete mít kapacity na pomoc cizím lidem, je to i o práci s vlastními zdroji. Není náhoda, že je tak často v různých pomáhajících profesích diagnostikován syndrom vyhoření. Je to náročná činnost.

Pomoc je také často ohýbána tak, jak se to některým hodí do trendu. Když vidím reklamu na něco komerčního, která se prezentuje tím, že mi s něčím pomůže, tak se ptám, jestli tím myslí bezplatně? Když někomu pomáhám, je to přeci bezpodmínečné.

Často se opakuje Váš citát z roku 2017: „Není možné celý život jen brát a nic nevracet. Hledání rovnováhy mezi těmito dvěma elementy je největším úkolem naší společnosti.“ Myslíte, že teď nastává doba hledání nebo už je na to pozdě?

Těžko se v tom citátu vystihuje vše, na co jsem v té době myslela. Jsem milovnice historie a žádná z dějinných etap mi nepřišla dostatečně vyvážená. Otázkou je, zda je dosažení rovnováhy vůbec reálné a proč po ní řada z nás tak touží, třeba i ve svém osobním a pracovním životě? Historie se opakuje v cyklech a v každém lidském období máme podobné problémy, jako měli dříve, mění se jen kulisy kolem nás. Stejný obsah, odlišná forma. Nejsem hodna soudit to, na co je pozdě. To s oblibou provádí jiní. Pro mě osobně definuje civilizovanou společnost i míra solidarity a lidskosti. Myslím, že si může každý za sebe zodpovědět sám, kam jsme se v této oblasti posunuli.

A kde čerpáte na pomoc druhým sílu?

Hlavně z přírody, i proto jsem se nedávno odstěhovala z města. Moje osobní inspirace je pohled na nebe, hlavně na noční oblohu. Zapomněli jsme se na ni dívat. Zajímám se o otázky spjaté s potřebou přirozené tmy a jejím vlivem na živé organismy. Fascinuje mě také vesmír a jeho tajemství. V 90. letech jsem absolvovala vyhlášená Astropraktika Vládi Slezáka, to mě hodně ovlivnilo. Další zkušenost, která mi o lidské existenci vypověděla své, byla pomoc lidem s rakovinou, té se věnuji posledních šest let. Vnímám teď svět kolem sebe jinak.

Čemu se teď konkrétně věnujete?

Poslední týdny byly velmi intenzivní, snažila jsem se přispět ke zmírnění dopadů spjatých s koronavirem. Zejména materiální pomoc byla jak pro jednotlivce, tak pro pomáhající organizace, velmi žádoucí. Například pro pobočku Charity na Litovelsku, které bylo uzavřené. S iniciativou Olomoucké Ženy, kterou jsem založila v roce 2016, jsem také uspořádala několik výzev na darování roušek. Zapojilo se mnoho lidí z různých regionů, ráda bych jim všem poděkovala. Vyjádření díku nebo zpětné vazby o tom, že pomoc měla smysl, je totiž to jediné, co vedle vlastního dobrého pocitu, z nezištného pomáhání máte.

Dobří lidé se připojili i k mé výzvě týkající se potravinové sbírky pro tělesně postižené, šlo o 190 lidí, kteří jsou trvale na invalidním vozíku a 40 dětí, které s nimi žijí v rodinách. Zdravotně znevýhodnění to mají na trhu práce těžké i za běžné situace, teď řada z nich přišla o přivýdělky. Obrátila se na mě vedoucí jejich svazu s tím, v jaké jsou situaci. A i přesto, že někdy existují možnosti dlouhodobých řešení, když máte v ledničce prázdno, tak je potřeba více než jen dávat rady. Jsem tedy ráda, že jsou k sobě lidé solidární a dokáží přispět právě třeba do materiální sbírky potravinami nebo domácími potřebami. Peníze si nemůže dovolit rozdávat každý, ale když každý přispěje svým dílem, může z toho být velká věc. Nezapomněla jsem ani na zařízení pro seniory nebo dětské domovy. Snažím se být sama aktivní, se svými zkušenostmi samozřejmě vím co a jak, ale zvednout telefon a zeptat se, zda někdo něco nepotřebuje, může kdokoli. Mnoho výzev k pomáhání, co dostávám mezi lidi, je také od subjektů, které nejsou na sociálních sítích, na ty menší, lokální se často zapomíná.

A v oblasti pracovní?

Co se týče profesní činnosti, již šestým rokem se věnuji spolupráci s neziskovou organizací Amelie, z.s., která bezplatně pomáhá onkologicky nemocným a jejich blízkým. Momentálně poskytují hlavně psychologické a sociální poradenství na dálku. Úžasný je také dobrovolnický program, který Amelie realizuje na několika onkologických pracovištích v republice, na Dobříšsku, v rámci něj, spolupracuji s paní Dinou Rišianovou, koordinátorkou dobrovolníků. To je skvělá žena. Takže vedle rouškové sbírky realizujeme, mj. i pro Nemocnici Na Pleši, výzvu Vzkaz nemocným a snažíme se pacientům vyjádřit svou podporu. Pomocná ruka bude stále potřeba, nejen za časů krize. Vždy, když se za sebe ohlédnete, uvidíte někoho, kdo má méně než vy sami a je jen na vás, zda najdete smysl v tom, rozdělit se.

autor článku: redakce DA