Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Samuel Hejzlar se narodil 30. července 1966 v Děčíně jako nejmladší dítě otci Samuelovi a mamince Daniele.

Měl starší sestry Galku a Míšu. Nejdříve bydleli v Sola Fide v Jánských Lázních a když bylo Samovi sedm, přestěhovali se do rozbořené chalupy v Luhu u Čími.

Sam zde prožil nevšední dětství, na vodních lyžích za motorákem, s lopatou v ruce u míchačky a mezi německými křesťany, kteří se zde tajně scházeli. V novém bydlišti byli tři roky bez elektřiny a vody, ta se nosila ze studánky v lese, úkoly dělali při svíčkách a ve škole Sam zažíval šikanu ze strany učitelů kvůli dlouhým vlasům.

Po dobříšském gymnáziu vystudoval Samuel zemědělskou fakultu a po ní se ještě před revolucí rozhodl jít studovat teologii. Po vojně ho čekalo v Suchdole, kde učil angličtinu, osudové setkání s Martou ze slováckého Rohatce, s kterou vytvořili úžasný a nerozlučný pár. Mají spolu tři děti. Sam rád vypravoval, jak vezl po strakonické Martu k porodu svým žlutým espacem, překračoval všechny rychlostní příkazy, až narazil na policejní hlídku, kterou přesvědčil, aby zapnula majáky a k Apolináři pak jeli s policejní eskortou. To bylo pro Sama typické.

Svým dětem dali starozákonná jména Sarah, Noemi a Samuel. Pamatuji si, jak mi říkal, že na ně jejich jména úplně pasují – Sára znamená kněžna, Noemi miláček a Samuel Vyslyšel Bůh. Všechny své děti vychovali s Martou na dobříšské faře, všechny je Sam na prahu dospělosti pokřtil v tomto kostele, všichni tři unesly tu tíhu být dítětem faráře a svou víru neztratily. Můžeš na ně být pyšný, Same.

Díky nejstarší dceři a zeti Richardovi se Sam dočkal i dvou vnoučat Adama a Alžběty a byl opravdu skvělý dědeček.

Sam byl farář, který dokázal vzít do ruky tužku i kladivo. Dokázal slovem pohladit, ale také pořádně seknout. Byl ekumenicky otevřený a oslovoval lidi i v řadách nevěřících. S Martou a malou Sárou prožili rok v Heidlbergu, Sam pak jezdil rád do německých sborů i několikrát ročně, kázal tam a přivážel pomoc pro místní sbor. Našel si také cestu do dobříšských škol, mezi zdejší sokoly, rád brával stopaře, kterým pak cestou do Prahy stačil říct evangelium. Často zmiňoval Jardu Melšu, který jako první místní starosta přišel na naše bohoslužby a otevřel našemu sboru radnici, a tím i město.

Mravenčí prací tady ve sboru na Dobříši, kde navazoval na svého otce Samuela Jana Hejzlara a posledních pár let i v Hořovicích strávil Sam celý svůj život. Navštěvovali jsme s ním pravidelně domovy důchodců, kapli u Kunclů a fary po celé republice při sborových výletech. Hodně našich dětí naučil lyžovat, plavat ba i kormidlovat. Byl obětavý a vždycky rád pomohl. Když jsem neměla nikoho, kdo by zajel pro našeho Matěje do školy v Příbrami, když se mu udělalo špatně, Sam neváhal, přerušil svou práci, nasedl v montérkách do auta a o Matěje se postaral. Samuel byl takový anděl ve výcviku.

Rozuměl všem technickým věcem kolem fary a kostela. Kapajícím kohoutkům i vrzajícím dveřím. Pořád někde něco budoval, renovoval a opravoval. Byl postrachem všech řemeslníků kvůli svému puntičkářství, fušeřinu, tu on hned poznal. Přestože to byl člověk praktický, tak to byl člověk především hluboký. Jeho kázání byla úžasná.

Sam byl svérázný, hodně citlivý, ne vždy taktní; když se mu něco nelíbilo, dokázal nám pořádně vyčinit. Byl prostě nepřehlédnutelný a vždy mu šlo především o sbor. Jeho víra byla radostná, plná důvěry v Boží lásku, opravdová, hledající, nakažlivá a zapalující.

Sam prožil život napínavý, dobrodružný a naplněný. Dokázal lidi oslovit, měl vždycky radost, když někdo nový přišel, hned se s ním dal do řeči a každý se vedle něj cítil vítán. Lidi přitahoval, obohacoval a také inspiroval.

Koncem předminulého roku ještě stihl odjet na tři měsíce do Izraele, prochodit Jeruzalém a bylo mu dopřáno zažít si tuto biblickou zemi na vlastní kůži.

Budeš nám chybět, Same

Tvůj krásný zpěv, úsměv, povídání, kázání, vtipkování i Tvoje praktická pomoc. Cokoliv budeme podnikat, vždycky tady budeš s námi a my se s Tebou budeme v duchu radit.

Díky Same, že jsi poslechl Boží povolání ke službě a že jsi měl odvahu vkročit na náročnou dráhu kazatele.  Díky za obohacení, které jsme skrze tebe mohli přijmout. Často se nás ve Tvém kázání, vypravování či zpěvu dotýkal Pán Bůh a proměňoval naše srdce i postoje. Nejen tady na Dobříši jsi zanechal hlubokou stopu.

Teď už má pro Tebe náš Pán jiné úkoly a já doufám, že kromě zpívání s anděly mezi mě bude patřit i vítání tvých oveček na druhém břehu, kam se za Tebou dříve či později všichni vypravíme.

Kateřina Vojkůvková, kurátorka farního sboru Českobratrské církve evangelické v Dobříši