Dnes je pátek 13. prosinec, svátek má Lucie.

Rozhovory

Dobrovolnice Dana: „Neměla jsem strach, těšila jsem se, že budu užitečná."

přidáno: 07. 11. 2019

Dobříšská podnikatelka Dana dochází již půl roku do Nemocnice Na Pleši za onkologicky nemocnými pacienty jako dobrovolník Amelie. Jednou za dva týdny si ve svém nabitém programu udělá čas a v roli dobrovolníka ve žlutém tričku se věnuje pacientům jako tzv. společník u lůžka – přichází si s pacienty hlavně povídat, projevit svůj zájem a pomoci jim odreagovat se od běžného nemocničního stereotypu.

Do Nemocnice Na Pleši chodí dobrovolníci z neziskové organizace Amelie už šestým rokem. Pro zájemce o tuto činnost je naplánováno školení v termínu 21. - 22. listopadu 2019.

Jaké to je, dělat dobrovolníka a pomáhat pacientům v nemocnici? Rozhovor s dobrovolnicí Danou z Dobříše vám řekne víc ...

Co Vás vedlo k tomu, že pomáháte onkologicky nemocným?

Snaha pomoci a zároveň se něco dozvědět o této nemoci. Hlavně naučit se být více pokorná a vážit si toho, že jsem relativně zdravá.

Je něco, z čeho jste měla předem strach, než jste se stala dobrovolníkem?

Neměla jsem vůbec strach, naopak jsem se těšila, že budu někomu užitečná ve všech směrech.

Setkala jste se někdy s odmítavým postojem ze strany pacienta?

Ne, jen v jednom případě se pacient omluvil, že se dnes necítí na žádnou návštěvu. Byl po chemoterapii. To patří k této dobrovolnické práci. Musíte to respektovat a pokračujete za dalšími pacienty.

Setkala jste se někdy v rámci dobrovolnictví s nějakou emotivní situací?

Nevím, jestli jsem prožila vysloveně emotivní situaci, ale pro mě je každé setkání tak trochu emotivní situací, když otvírám dveře… Kdo za nimi je pro mě připraven či nepřipraven. V jednom případě jsem s pacientkou brouzdala po internetu, díky ní jsem navštívila Čínu, Ermitáž, koncert atd., shlédla její fotokoláže, fotky a najednou bylo 3,5 hodiny za námi. Obdivovala jsem její elán a žasla nad tím, jak je tvůrčí a kolik toho musí ještě stihnout. Úžasná touha se uzdravit a pokračovat v zajetých kolejích.

Máte nějaký recept na to, jak si svou "práci" nebrat domů?

Je třeba si uvědomit, že tato onkologická nemoc je jako každá jiná, že nikdo nemusí mít předsudky z toho, že to psychicky nezvládne, že se nakazí atd. Je to zajímavá práce, která mě nabíjí, a vůbec nemám pocit, že bych se tím trápila. Naopak mám radost z toho, že jsem poznala další úžasné lidi. Přála bych to ostatním, kteří se rozhodují stát se dobrovolníkem v Amelii. Neváhejte!!!

Jak Vaše schůzka s pacientem vypadá?

Záleží na pacientovi. Nejprve pozdravím, pak se představím a představím i Amelii. Oslovím ho a sdělím mu, že jsem tu pro něho, pokud se na to cítí. Nabídnu mu časopis, křížovky, bonbón… A vzápětí spolu komunikujeme. Většinou hovoří pacient a já mu naslouchám, občas něco k tomu dodám nebo někdy je to naopak. Pacient zpovídá mě a klade mi zajímavé otázky. Nikdy se neptám, jak se má nebo jak se mu daří, protože by odpověď byla stále stejná a pacient by se mohl cítit smutně. A konverzace by mohla vzápětí skončit. Snažím se ho rozveselit, něco mu nabídnout, aby zapomněl na své trápení, které ho provází. Mohu upřímně říci, že jsou onkologicky nemocní pacienti v mnoha případech moudřejší, vyrovnanější než běžní pacienti. Můžete s nimi prožívat nevšední chvíle, pokud o to stojíte. A proto tu práci dělám.

Amelie, z.s. poskytuje psychosociální pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým od roku 2006.

Více informací na www.amelie-zs.cz.

Kontakt na koordinátorku dobrovolníků:

autor článku: Paní Dana a Mgr. Dina Rišianová