Dnes je středa 17. duben, svátek má Rudolf.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Petr Kadlec: Vzpomínka na Přemysla Šmejkala

přidáno: 20. 01. 2023

Jsou lidé, kteří vám utkví v paměti, už když se s nimi setkáte poprvé. Někteří vás pak dál provázejí životem a doslova vás utvářejí. Takovým člověkem pro měl byl i „Přéma“, jak mu familiárně říkali u něj v rodině, ale já jsem si nikdy nedovolil mu tak říct. Pro mě to byl vždy pan Šmejkal.

S panem Šmejkalem nás od sebe dělilo 55 let, ale spojovalo nás stejné datum narození. Možná právě stejný den narození byl tím důvodem, proč jsme si tak rozuměli. Byl to pro mě někdo, za kým jsem mohl zajít nebo komu jsem mohl zavolat pro radu a on, pokud věděl, vždy mi rád pomohl.

Poprvé jsem se s panem Šmejkalem potkal před 20 lety. Dával jsem tehdy dohromady svou první knihu o konci 2. světové války na Dobříšsku. V archivu města Dobříše mě samozřejmě zajímaly fotografie z tohoto období. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že větší část z nich dokonce fotil právě pan Šmejkal, který to ovšem schválně tajil. Už v té době panu Šmejkalovi táhlo na 80 let, což by na něm poznal asi jen málokdo, protože díky své sportovní minulosti byl vitální až do doby, kdy už mu bylo hodně přes 90 let. Jeho paměť byla celou tu dobu takřka bezchybná. A tak když mi ve čtvrtek ráno 5. ledna přišla zpráva, že pan Šmejkal zemřel, bylo to, jako by mi zemřel člen vlastní rodiny, a začal jsem litovat dlouhého covidového období, kdy jsem jej nemohl navštěvovat doma a pouze tu a tam zavolat.

Pan Přemysl Šmejkal se narodil v roce 1924 do domu Bohumila Šmejkala, který již měl v té době na Dobříši zavedenou fotografickou činnost. Proto mu byla tato profese již předem daná. Otec byl ovšem velký patriot a v tomto duchu vedl i svého syna, který poté rád převzal jeho hodnoty a pohled na svět. Nejdříve však musel vychodit školu v Praze. Jenže přišla okupace Československa, a tak se musel v roce 1940, poté se školy zavřely, vrátit domů. Ve stejné době však nejen jemu, ale i ostatním hrozilo, že budou muset odjet pracovat do Německa. Byl proto oficiálně přihlášen jako fotografický učeň přímo u svého táty, kde strávil čtyři roky v učení, a nakonec dosáhl tovaryšského listu a oficiálně se stal profesionálním fotografem. Ještě před tím byl v roce 1941 zakládajícím členem prvního místního hokejového družstva, kde nakonec vydržel hrát dalších dvacet let a pak až do roku 1987 vykonával funkci trenéra.

Během květnové revoluce se na Dobříši chopil zbraně, a byl tak posledním žijícím občanem města, který to o sobě mohl s čistým srdcem prohlásit. Mimo jiné v rámci mnoha našich rozhovorů jednou také zavzpomínal a vyprávěl: „Odpoledne dne 5. května se začaly tvořit čety, které byly nejdříve organizovaly dost chaoticky. Všichni, kdo měli zájem bojovat, šli do školy a tam každého z nás zařazovali do různých skupin. Všichni dostali pokyn, kam mají jít a co mají dělat. Přihlásil jsem se také a během revoluce jsem sloužil jen v rámci větších hlídek, proto jsem nikde nefiguroval zvlášť. Asi dva dny a dvě noci jsem hlídal s několika dalšími u dobříšského sanatoria a jak by se dalo říct: ,Tak během mé služby se nic zvláštního nestalo.´ Hlídkovali jsme tam skoro až do 7. května. Poté jsem se pohyboval mezi naším domem a náměstím, chodil jsem Pražskou ulicí a fotil jsem projíždějící německou armádu. Nakonec když 10. května odpoledne přijela Rudá armáda, byl jsem opět na náměstí a fotil jejich slavný příjezd.“

Po válce byl pan Přemysla Šmejkal mezi těmi, kdo znovu zakládali místní volejbalové družstvo, a pomáhal také znovu založit místní autoklub, za který poté i několik let závodil. Samozřejmě čistě na amatérské bázi, protože si těžko mohl dovolit profesionální stroje.

Mimo vše, co dovedl, hrál také na klavír, což velmi dobře zúročil na vojně, kde se mu dokonce podařilo založit dvacetičlenný jazzový orchestr. Díky tomu pak dokázal sobě i svým spoluhráčům vymoci u velitele nejrůznější výhody.

Po roce 1948 se ovšem nad firmou jeho otce začaly zatahovat komunistické mraky. Ve firmě pracoval až do 50. let, kdy jim podnik komunisté združstevnili. Přesmysl Šmejkal nakonec práce fotografa také nechal a dál se touto činností zabýval jen soukromě. Dlouhá léta pak pracoval jako bagrista na stavbách.

Jeho „ruka“ je otisknuta také na dalším místě v Dobříši, a tím jsou tenisové kurty. V roce 1964 ještě žádný tenis na Dobříši nebyl, a to hlavně z toho důvodu, že byl považován spíše za buržoazní sport. Díky místním rukavičkářským závodům se však panu Šmejkalovi a jeho známým podařilo brigádně postavit V Lipkách hned pět tenisových kurtů.

V 90. letech byl již pan Šmejkal v důchodu, ale stejně jako jeho otec věnoval velkou spoustu fotografií ze svého bohatého archivu městskému muzeu. Proto zde ve stálé výstavě můžete obdivovat to co nafotil jak on, tak hlavně jeho otec Bohumil Šmejkal.

Jak jsem již napsal, byl to právě pan Přemysl Šmejkal, který mi celou dobu, co jsem se s ním znal, pomáhal s několika mými knihami. Troufám si napsat, že kdyby nebylo jeho, tak by asi ani nikdy nevznikly. Největší podíl měl asi na knize „Dvakrát ukradený Dobříš“, kde je valná většina fotografií z jeho soukromého archivu nebo z kinofilmů z války, které schraňoval. Za svou celoživotní činnost obdržel dokonce v roce 2011 Cenu města Dobříše. O jeho úžasném přínosu pro naše město bych mohl takto pokračovat ještě dlouho…

Rád bych ale i touto cestou a na konci všeho, panu Šmejkalovi, rád za všechno ještě jednou poděkoval. Děkuju za všechnu Vaši pomoc a vždy přátelskou radu.  

autor článku: Petr Kadlec