Dnes je sobota 17. duben, svátek má Rudolf.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Dobříšský hasič Jan Cajthaml vzpomíná na 32 let služby se slzami i úsměvem

přidáno: 04. 03. 2021

„Že budu hasičem, to pro mě bylo jasný odmalička,“ říká nadpraporčík Jan Cajthaml, který nastoupil jako mladý požárník na dobříšskou hasičskou stanici už ve svých 8 letech. Profesionální hasič se z něj stal hned po vojně a od té doby tady zažil tisíce lehčích i těžších výjezdů a náročných zásahů. Byl u mnoha proměn stanice i jejího postupného vybavování, zažil tři velitele i největší dobříšské požáry. Svou poslední směnu nastoupil jako velitel družstva uplynulý víkend...

Dobříšský hasič Jan Cajthaml v neděli ráno odsloužil jako velitel družstva se svými kluky po více jak 32 letech na této stanici svou poslední službu. Jak sám říká, povolání hasiče není ani tak náročné fyzicky jako psychicky. Z jeho vyprávění by se dala sepsat kniha a osobní setkání s opravdovými hasiči, jak je Jan Cajthaml, by měla být povinná pro nás všechny. Právě hasiči, vojáci, policisté (i ti z města), záchranáři, lékaři a zdravotní sestry jsou ti, kteří by měli mluvit k veřejnosti, být respektováni a v neposlední řadě placeni zlatem. Rozhovor s nejdéle sloužícím hasičem v našem okrese, Janem Cajthamlem, rozhodně stojí za vaši pozornost…

Dobříšským profesionálním hasičem se stal Jan Cajthaml oficiálně 1. srpna 1989. Na stanici se ale prvně objevil už ve svých 8 letech, kdy jako kluk navštěvoval kroužek mladých požárníků. V 15 letech byl zařazený do výjezdové jednotky dobrovolných hasičů a jasně věděl, že chce jít dál k „profíkům“. Když mu řekli, že jednou z hlavních podmínek přijetí je absolvování vojny, nastoupil ji, odsloužil povinné dva roky a pak už se hlásil rovnou k Hasičskému záchrannému sboru Dobříš.

Podstatnou roli v profesionální kariéře Jana Cajthamla hrála tzv. lezecká skupina

„V roce 1991 jsem se s třemi kolegy jako první přihlásil do nově založené lezecké skupiny u hasičů. Tak jsem se stal lezcem pro okres Příbram, kde jsem působil mnoho let. Vrcholem téhle kariéry bylo zařazení do skupiny pro záchranu osob pod vrtulníkem. Po mnoha letech jsem byl pak po reorganizaci vyřazen, ale musím říct, že viset na laně pod vrtulníkem pro mě byl jeden z největších zážitků,“ vzpomíná na začátky u profesionálních hasičů Jan Cajthaml.

Jan Cajthaml se ve své hasičské kariéře věnoval mimo jiné také požárnímu sportu

Už u dobrovolných hasičů se Jan Cajthaml věnoval také požárnímu sportu. V roce 1995 se stal dokonce vítězem okresního kola v soutěži „Memoriál pprap. Jiřího Krýsla“. Soutěží se účastnil až do roku 1997, než začal mít po náročných trénincích zdravotní problémy. Po ukončení kariéry v požárním sportu se soustředil na soutěže ve vyprošťování osob z havarovaných vozidel. Tato soutěž se v té době teprve zaváděla a právě pan Jan Cajthaml byl jedním z prvních účastníků. Z počátku však hasiči žádné vybavení na vyprošťování osob z havarovaných aut po nehodě v podstatě neměli.

„Hasičské vozy se nářadím pro vyprošťování osob z havarovaných aut začaly vybavovat vlastně až po nehodě nákladního auta v Příbrami. Tehdy zajel řidič náklaďáku přímo do obchodu a sroloval s sebou i jedno osobní auto. Řidiči se tehdy nic nestalo, ale hasiči ho z toho nemohli dostat. To se nakonec povedlo až přivolaným důlním záchranářům. Jejich nářadí se hasičům tak líbilo, že jím začali postupně vybavovat všechny hasičské vozy. V Příbrami dostali prvního takto speciálně vybaveného Nissana v roce 1995. My jsme ho na Dobříši dostali v roce 1996, ale v podstatě to bylo prázdné auto a jeho vybavení jsem dostal na starost já. Měl jsem si vymyslet, co a jak chci a továrna to prý vyrobí. No, tak jsem ho postavil a postavil jsem ho dokonce tak dobře, že nám ho chtěli sebrat pro Příbram. Nakonec nám ho ale nechali a předělali si podle našeho to své,“ vzpomíná Honza Cajthaml na své první roky u dobříšských profesionálních hasičů.

Proč jste si vybral zrovna povolání hasiče?

To nevím. Prostě jsem si řekl, že budu hasičem. Je pravda, že moje mamka mi ještě před vojnou řekla, že hasičem teda nebudu. Protože hasiči, když se postaví do řady, tak každý druhý je děvkař a všichni chlastaj. (směje se Honza)

Nikdy jste se nechtěl stát velitelem nebo jít v kariéře hasiče výš?

Nechtěl. Moje místo je mezi výjezdovými hasiči a tady mám nejvyšší možnou hodnost, jakou můžu mít, jsem velitelem družstva. Když jsem k profesionálním hasičům nastoupil, chtěl jsem být strojník, tak jsem byl strojník. Pak přišlo nařízení, že všichni musí mít maturitu, tak jsem šel v roce 1993 do hasičské školy a udělal jsem si maturitu. Když jsem ji měl v roce 1995 hotovou, tak mi řekli, že jsem tady jen já a ještě jeden dobříšský hasič studovanej, budu tedy velitelem družstva. Tak jsem začal oficiálně velet. Nad námi už je pak jen velitel stanice, který ale s družstvem normálně k výjezdům nejezdí.

Jak vypadá výjezd družstva k zásahu?

Ještě před tím, než se rozsvítí světlo signalizující výjezd, tak už jsme s klukama nastartovaný. Proto taky většina hasičů (teda já určitě) když se někde rozsvítí lampička, tak už má cukání vyrazit. Pak už tady každý ví, co má dělat. Světelný signál je tzv. předpoplach. Po něm začnou z rozhlasu znít instrukce na celou stanici. Mezitím než se oblékneme, víme, jaké auto pojede, kam pojede a co se tam děje. Pak běžíme do garáže, sedáme do auta a dnes už podle tabletu a navigace vyrážíme k místě zásahu. Dřív jsme jezdili po čichu, dneska jezdíme podle tabletu. Všechno potřebné většinou zjistíme po cestě, když komunikujeme s operačním střediskem. Na místě zásahu už není na nic čas a každý si jde po své práci.

Velitel i jeho družstvo má vždy připravenou svou výbavu k okamžitému použití.

Dnes už i u hasičských zásahů funguje přebírání velení nadřízenými. Pokud jsou na místě dobrovolní hasiči jako první, je jasné, že po příjezdu profesionální jednotky si zásah přebere jejich velitel. Pokud se ale jedná o nějaký velký zásah, může se stát, že postupně dojedou na místo třeba i další velitelé s tzv. přednostním velením a zásah si převezmou.

Dokážete říct, které zásahy pro Vás byly za dobu více jak 32 let u profesionálních hasičů dobříšské jednotky nejzásadnější a nikdy na ně nezapomenete?

To se opravdu těžko řekne.

Největší požáry Jana Cajthamla na Dobříši

Na Dobříši se odehrály historicky tři velké požáry, z nichž u dvou jsem byl velitelem zásahu. Tehdy ještě nebyly vysílačky, moderní technika ani neplatilo žádné přebírání zásahu vyššími úředníky od hasičů, a tak můžu s hasičskou nadsázkou říct, že tyhle dva krásné požáry jsem si opravdu užil.

Jedním z nich byl požár v areálu firmy Bios v roce 2001. Nebylo to dlouho po 11. září a teroristických útocích v Americe, takže si ten večer služby dobře pamatuju. Dělali jsme si z toho s klukama od hasičů i od záchranky tak trochu „naši“ legraci a asi o půlnoci, jsme si šli lehnout. V 01:00 hod. přišel signál na výjezd pro záchranku i hasiče. Hlášený byl hořící člověk u Biosu nebo na Prachandě. Říkali jsme si, co to je za blbost. No tak jsme vyrazili jen s malým vyprošťovacím autem, ale nikde nikdo. Zašli jsme teda na vrátnici Biosu, abychom se tam zeptali, jestli o něčem nevědí. Tam jsme našli sedícího popáleného člověka a zkolabovaného vrátného, který pohled na ohořelé „zombie“ nezvládl. Ošklivě popálený muž, na kterém zbyl jen pásek z kalhot a jinak na sobě neměl ani kůži, nám řekl, že tam vzadu ještě někdo je. Jeho si převzala záchranka a my jeli s kolegou prohledat areál. Objížděli jsme halu a se staženými okýnky se snažili něco najít. Pak kolega uviděl oheň a já slyšel nějaký hlas. U hořící haly jsme našli druhého zloděje. Ten už ale nebyl schopný ani převozu do nemocnice a na místě zemřel. Hořící halu jsme hasili do druhého dne a já celému zásahu velel. Byl to obrovský požár a můj první velký.

Druhý velký požár, který se na Dobříš odehrál a kde jsem si užil velení, byl hořící pivovar. To bylo v roce 2007, když se dokončovala velká přestavba pivovaru na nové byty. V půdním prostoru tehdy vznikl požár, který se přes stoupačky dostal přes čtyři patra až do sklepa. Hořely tam sice jen prázdné byty, ale zásah to byl těžký. Naše jednotka byla na místě jako první a musela se dostat do půdního prostoru, kde hořelo a kam se hasiči mohli dostat jen po čtyřech. Škoda to byla nakonec asi za 10 mil. Kč a ve finále se zjistilo, že šlo o pojistný podvod.

Třetím největším požárem v historii Dobříše byl požár v areálu bývalých rukavičkářských závodů, ale to jsem tady já ještě nebyl.

Svůj poslední požár Jan Cajthaml symbolicky uhasil přímo u dobříšské hasičské stanice.

Ztráta orientace v dobříšském kině s průzkumnou skupinou

Na Dobříši jsem zažil i jeden nepříjemný zásah, když jsme hasili bývalé kino. Dostali jsme hlášení, že v budově můžou být bezdomovci, a tak bylo potřeba objekt prohledat. Jenže já měl v té chvíli k dispozici jen dobrovolné hasiče. Vzal jsem s sebou tehdy kluky, kteří se mnou pak absolvovali ještě mnoho zásahů a já doufám, že z nich jednou budou skvělí profíci. V budově byla totální tma a všude hrozně kouře. Šel jsem po centimetrech a oni se mě drželi. Dýchací přístroj nám vydrží 40 minut a my musíme případné ležící tělo najít jen podle dotyku nohou. Šli jsme dál do budovy, podél zdi, přesně podle regulí a najednou jsme zjistili, že jsme na záchodech. Vnitřek kina jsem si pamatoval, takže jsem věděl, že kousek je vchod do sálu, kde bychom si mohli trochu vydechnout. Jenže jsem nevěděl, že vchod do sálu je zazděný. Museli jsme se tedy vrátit, jenže když už jsme viděli světlo a majáky, byly tam mříže. Zkusili jsme teda jít dál, ale místo toho jsme se vrátili do místa bývalé hospody a začal nám docházet čas. Rozhodl jsem, že vyjdeme nahoru a z promítací místnosti vylezeme únikovým východem na střechu. Když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že tam žádný vchod na střechu není a musíme zpátky. Pak už jsme museli volat kluky, aby nás vybourali, protože ven bychom se sami nedostali.

Jan Cajthaml si všechny své zásahy vybavuje do detailů a při vzpomínce vám dokáže popsat minutu po minutě, co se tehdy na místě dělo. Na několik z nich vzpomněl i při cestě domů ze své poslední služby.

Nejtěžší zážitek z dopravní nehody

Víte, dřív se odehrávaly na silnici neskutečný věci. Starší ročníky si jistě vzpomenou na auta dovážená ze zahraničí, po domácku svařovaný „bouráky“ i na staré rezavé škodovky s nulovou bezpečnostní výbavou. Tehdy to byly opravdu nepěkné nehody.

Pro mě je nejhorší zážitek ze zásahu u dopravní nehody mladého kluka na motorce tady pod Hradcem. V tom zrádném esíčku má pomníček Kája Vlk, kterému to tehdy v druhé zatáčce ujelo a shodou okolností jel naproti němu náklaďák, který táhl maringotku. Naše záchranka byla tehdy pryč, takže jsme tam jeli ve dvou s Nissanem. Když jsme přijeli, našli jsme pod kolem náklaďáku kluka, který byl ještě živý a neměl ponětí, co se děje… (tady se i silný hasič jako Honza při svém vyprávění rozpláče). Náklaďák ho vymáčkl jako zubní pastu a řidič, který ten pohled neunesl, na místě zkolaboval. Když přiletěl vrtulník, Kája zemřel.

Jak s takovými zážitky pracujete, abyste mohli jako hasiči dál fungovat?

Blbě. To je jako ta nádoba, která když přeteče, tak už se s tím nedá nic dělat. Dneska už mě rozbrečí i blbá reklama. Kluci hasičský vědí, jak to je… Je to práce, která je hodně náročná fyzicky, ale ta psychická stránka se nedá ani popsat.

Bál jste se někdy při výjezdu?

Ano, že umřu. To byl požár stájí v Malým Chlumci. Byli jsme tam jen ve čtyřech, vyvedli jsme zvířata, kluci hasili a po nějaké době jsem je poslal si oddychnout. Porušil jsem tehdy základní pravidlo a šel jsem prozkoumat požár sám. Jenom že se tam podívám, ale udělal jsem dva kroky a už jsem se ztratil. Šel jsem podél zdi a našel díru ve stropě, podle které jsem se trochu zorientoval. Když jsem byl asi ve třičtvrtě cesty ven, začal mi pískat varovný signál, že mi dochází vzduch a já nevěděl, kde jsem. Když zvuk přestal, sundal jsem si masku, aby to bylo rychlý. No a jak jsem si sundal tu masku a začal jsem se dusit, tak jsem plácnul do zdi, která tam vlastně nebyla a já vypadnul ven přímo na zem před kluky. Ti na mě koukali a prej: Co děláš?“

Podruhý jsem neměl strach, ale bylo to nepříjemný. To byl zásah při požáru domu v Nechalově. Zase nás tam bylo málo, tak jsem šel sám do podkroví. Na schodišti na mě spadl strop a já se zamotal do drátů a kabelů a jak jsem se motal, tak jsem si vypnul dýchací přístroj. Sundal jsem si masku, abych se neudusil, protože tam tolik kouře nebylo, ale nemohl jsem se z toho dostat. Byl jsem do drátů a kabelů zamotaný od krku až po nohy. Nakonec jsem se dostal před dům, kde mě jeden z dobrovolných hasičů okamžitě začal chladit vodou místo toho, aby hasil, protože už jsem se přehříval a ostatní kluci mě z toho pak vystříhali. 

Stal jste se jedním z nejdéle sloužících hasičů na Dobříši a vlastně i na Příbramsku. Dokážete říct, jak se práce hasiče od dob Vašich začátků postupně měnila?

Hlavně asi v technice, v přístupu k lidem a ve vzdělání. Když jsem sem nastoupil, tak to tady nebylo tak pěkný. Dneska je to všechno tak, jak jsem si to vždycky představoval. No a trvalo to 30 let.

A jinak musím říct, že dřív bylo podstatně měně zásahů, dneska je jich víc. Fakt ale taky je, že víc jak polovina z toho jsou prostě kraviny, kvůli kterým nás lidi volají.

Máte dva syny, jdou ve Vašich šlépějích a jsou z nich také hasiči?

Štěpán nastoupil hasičskou školu. Jak mi řekl, když nastupoval, tak hasiče dělat nechtěl, ale když to poznal, tak chtěl. To bylo takový hezký. Vystudoval, bylo tady volný místo a on udělal testy perfektně. Ale protože ho tehdy kvůli jedné fotce z demonstrace nově založený Úřad boje proti extrémismu označil za nebezpečného, k hasičům ani policistům mu nastoupit nikdy nedovolili. Starší Lukáš je v Praze a dělá správce sítě na jednom pražském úřadě.

Co máte nyní v plánu?

Hlavně mám v plánu už nikdy nikomu neříkat pane. Za ty roky jsem získal nejvyšší možnou výsluhu, jakou jsem získat mohl a rodina je zabezpečená. Nejsem tak nucený, jako jiní kluci, kteří odchází a musí hledat novou práci, aby uživili svou mladou rodinu. Budu dělat něco pro obec, kde žiju. Celý léta chodím taky na dobříšský zámek, kde pomáhám zahradníkovi a je mi tam moc fajn.

Co by si lidé měli uvědomit, jak by se měli chovat a co dodržovat, aby se předešlo nešťastným událostem, kdy musí životy a majetky zachraňovat právě hasiči?

Lidi obecně přestávají používat obyčejný selský rozum. Moc se spoléhají na to, co jim kdo řekne i na nás. Moderní technika nás dostává do apatie a přestáváme vnímat realitu i pud sebezáchovy. Takový příklad… Jedeme k nehodě a ptáme se paní: „Proč jste jela tak rychle?“ Načež nám řidička odpoví: „V rádiu nehlásili, že je náledí.“

 

Co k odchodu jednoho z největších hasičů našeho regionu říkají jeho nadřízení?

„Honza je poslední hasič svého druhu na našem územním odboru. Jeho kariéra je velmi bohatá a mimo množství zásahů tady vychoval i spoustu výborných hasičů. Vývoj hasičského záchranného sboru byl překotný a Honza nastupoval v předrevoluční době roku 1989. Za ty roky postupně prošel různými změnami až k dnešním dnům. Můžu vlastně jen říct: Čest jeho práci. Honza je profesionální hasič, který vždy odváděl svou práci na 100 %,“ říká ředitel HZS Středočeského kraje územního odboru Příbram plk. Ing. Tomáš Horvát, Ph.D. 

 

„Honza Cajthaml zasahoval ještě s velmi jednoduchým vybavením, sloužil na staré stanici a vlastně se musel neustále učit novým metodám, novým nařízením, poznávat moderní vybavení a učit se s ním zacházet a čelit nečekaným situacím. Má za sebou stovky zásahů s jednotkou požární ochrany, stovky zásahů jako velitel jednotky a významnou část jako velitel zásahu. Ochránil majetek v hodnotě několika desítek milionů korun a v neposlední řadě zachránil nebo pomohl zachránit stovky životů. Za mojí éry Honza zasahoval u velkých a těžkých požárů, jako byl třeba požár výrobní haly RAVAK v Příbrami nebo požár skladovací haly v Letech. Své zkušenosti předal i řadě mladších hasičů, podílel se na mnohých úpravách budovy hasičské stanice, které vedly ke zlepšení pracovního prostředí. V neposlední řadě absolvoval řadu školení a odborných kurzů, kterými si zvyšoval svoji kvalifikaci. Honza nám tady bude bezpochyby chybět, ale jedním z hlavních úkolů dobrého velitele je vychovat si základnu svých nástupců a já si myslím, že v tomhle odhledu si to Honza odpracoval a má tu skvělé kluky, kteří půjdou dál v jeho šlépějích,“ říká k odchodu jednoho ze svých nejlepších hasičů velitel hasičské stanice Dobříš Ing. Radek Dopirák

 

VELKÝ FOTOREPORT Z ROZLOUČENÍ NA DOBŘÍŠSKÉ HASIČSKÉ STANICI S JANEM CAJTHAMLEM NALEZNETE ZDE

autor článku: Denisa Havlíčková