Dnes je pátek 14. prosinec, svátek má Lýdie.

zamekdobris.cz/cs/
Menubox
Restbox

Rozhovor s dobříšskou zpěvačkou Terezou Wess

přidáno: 18. 11. 2018

Zpěvačka, která se řídí životním mottem, že nic se nemá vzdávat, ať je jakkoli zle, protože pro ni to znamená, že když zůstane silná a nic nebude vzdávat, vždy potom bude lépe. Jak se dá skloubit pracovní plný úvazek, sen kariéry zpěvačky, rodinné povinnosti a další koníčky, kterých není rozhodně málo? Co pro Terezu Wess zpěv znamená? Dnešní rozhovor není určen jen pro hudebníky, ale pro všechny, kteří mají chuť si v životě plnit sny.

Umělecky jménem Tereza Wess, vlastním jménem Tereza Štěpánová, je zpěvačkou a manažerkou dobříšské hudební skupiny Wocaties Band a příbramské skupiny Part a mimo jiné také zpěvačkou hudební skupiny Rhytmic. Hudbě se věnuje již od pěti let, kdy začala docházet do pěveckého sboru a na Základní uměleckou školu v Dobříši na klavír a později na keyboard. Již ve 14 letech se stala členkou své první kapely Wocaties Bandu, o dva roky déle i členkou v hudební skupině Rhytmic. Co dalšího nám Tereza nejen o zpěvu prozradila?

Co Vás na zpěvu baví?

Hudbou žiji, takže jak na zpěvu, tak i na hudbě jako takové mě baví opravdu vše. Možná je to klišé, které můžeme slyšet všude, ale opravdu to tak prostě mám. Na zpěvu mě především baví, že je to dřina i radost zároveň. Zpěv je pro mne způsob, jak ventilovat emoce. Je to práce i zábava v jednom. Ten pocit ze zpěvu pro mne nejde nahradit ničím jiným co znám, to mě na něm baví.

Jste zpěvačkou na plný úvazek?

Ráda bych řekla, že jsem zpěvačkou na “plný úvazek”, ale se zklamáním sobě vlastním musím přiznat, že zpěvačkou na “plný úvazek” bohužel zatím nejsem, ale ze všech sil se o to, aby se to změnilo, snažím. Mojí profesí je učitelství hudební výchovy a vychovatelství ve školní družině. Bohužel však přes pracovní vytížení na zpěv a hudbu zbývají jen víkendy. Sny musely ustoupit před rozumem a povinnostmi, jak já říkám, ale určitě to neberu jako prohru.

Před pár lety jste se zúčastnila talentové soutěže Česko má talent, přihlásila jste se do ní sama nebo Vás přihlásil někdo jiný?

Tehdy jsme tam šli s celou, dnes už bohužel neexistující, dívčí kapelou The News. Ani už nevím, čí to byl nápad, myslím, že to byl tak nějak pohnutek nás všech dohromady, tehdy ještě náctiletých a totálně praštěných holek (směje se). Bylo to krásný zážitek celkově, již dřív jsem zpívala ve větších sálech, ale divadlo má prostě své jedinečné kouzlo. Tato zkušenost mi dala ochutnat, jaké by to mohlo být, když se budu dál snažit i přes nepřízeň osudu. Zákulisí, nádherné prostory divadla, kritika od zkušenějších i vypořádání se s trémou, vše to mělo správný účinek, a to jsou zkušenosti a především zážitek.

Nazpívala jste už tři své písně, jakou z nich máte nejraději?

Ono těch mých písní je více, ale málo se o nich ví. Nejraději však mám píseň Vzlétnout, která je zároveň i mým nejnovějším počinem. Proč tomu tak je, je zcela jednoduché, člověk zraje, vyvíjí se a s ním i jeho tvorba, která může být ovlivněna dobou, tím, co umělec prožívá nebo třeba novými technologiemi. Podle mě to tak má spousta lidí, když se člověk pak poohlédne na svá starší díla, ať už textař na text písně, malíř na své obrazy, fotograf na fotografie nebo třeba tatér na nějaké starší tetování, které dělal před lety, kolikrát si řekne: “Dnes bych to už udělal jinak”. Každá nová píseň je pro mě krok vpřed jak textově, tak i samotným zpěvem.

Píšete si text ke svým písním sama?

Ve většině případů ano, textuju si věci sama, jen pouze dvě písně otextoval někdo jiný a to píseň 4+1=5 a Dneska chci se smát.

Zpíváte mimo jiné i společně s kapelou Wocaties Band. Zpíváte raději sama nebo s kapelou?

Kapela Wocaties Band (WB) není jediná kapela, ve které zpívám. Za zmínku stojí určitě i dobříšská kapela Rhytmic a také určitě má příbramská kapela Part. WB byl před 13 lety projekt Základní umělecké školy Dobříš. Zakladatelka jsem pouze kapely Part. Co preferuji víc, asi nedokážu takhle říci, protože oboje má něco do sebe. Ve všech zmíněných kapelách hrajeme písně převzaté, takže je to velmi žánrově rozmanité a člověk zpívá písně již opravdu velmi známých interpretů a třeba i svých idolů, ale bohužel ne písně své. Zde u hraní s kapelami je výhoda, že mám za sebou spoustu muzikantů, což je příjemnější než na pódiu být sama. V případě sólových vystoupení mohu zpívat své písně, ale zase je tam člověk sám a většinou se jen doprovázím na kytaru nebo je hudební podklad puštěný. Ale doufám, že se brzy dočkám toho, že tyto dvě varianty skloubím a budu tak hrát své písně s celou kapelou. Přece jen se to ve dvou a více lépe táhne.

Máte nějaké své životní sny, které byste si chtěla ještě splnit?

Jen snad to, aby mi to prostě vyšlo a já mohla být tou zpěvačkou na “plný úvazek”, naplno se živit tím, co mě naplňuje a co mě dělá šťastnou. Jinak už vše mám, co jsem si kdy přála, mám milující rodinu, mám úžasného manžela a na cestě miminko. Co víc si vlastně můžu ještě přát?!

Máte i jiné koníčky, kterým se stíháte věnovat?

Ale ano, s přibývajícím věkem se k mým koníčkům přidalo i lenošení, těch 10 minut týdně je příjemných (směje se). Teď ale opravdu, samozřejmě mám kromě hudby i další koníčky, není na ně tolik času, ale je to například kadeřnictví, četba, recyklace starých a poškozených hudebních nástrojů - dělám z nich různé dekorace a také manažerovaní mých kapel, ač je to jakkoli zvláštní, baví mě to domlouvání akcí, komunikace se zákazníky, neopomenutí žádného detailu, tady se uplatňuje asi moje přehnané puntičkářství. Je toho mnohem více, ale to bychom tu byli do zítra (směje se).

Žijete v Dobříši od narození?

Ano, žiji zde od narození, je to krásné místo pro život. Oblíbených míst zde mám tolik, že než je vyjmenovat všechny, nakonec bych stejně usoudila, že je to vlastně celé tohle město a jeho nejbližší okolí (směje se).

Máte nějaké své životní motto, kterým se řídíte?

Mé motto je: “Buď silná” což mám i vytetované na ruce. Je to upomínka toho, že nic nemám vzdát, ať je jakkoli zle, a které pro mě značí, že když zůstanu silná a nic nevzdám, bude lépe. Že ze dna vede jen jedna cesta, a to je cesta nahoru.

autor článku: Kamila Paulová