Dnes je sobota 25. listopad, svátek má Kateřina,
je Mezinárodní den bez nákupů.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Rozhovor k dnešnímu Mezinárodnímu dni Alzheimerovy choroby

přidáno: 21. 09. 2016

Dnešní datum 21. září je v kalendáři mimo jiné zapsán jako Mezinárodní den Alzheimerovy choroby. Tato závažná nemoc, při které dochází k postupné demenci, postihuje více lidí, než si možná myslíte. Speciálně k dnešnímu dni tedy přinášíme rozhovor s náměstkem léčebně preventivní péče Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice, Prim. MUDr. Tomášem Turkem, který se zdaleka netýká pouze samotných pacientů s dementním onemocněním, ale z velké části také jejich blízkých.

Kteří pacienti přicházejí do Vaší nemocnice a na Vaše oddělení?

Co se týká pacientů s psychiatrickou diagnózou, spektrum je obdobné jako v psychiatrii jako takové. Máme zde pacienty s poruchami nálady, s nemocemi schizofrenního spektra, neurotickými obtížemi a velkou část pak tvoří pacienti s kognitivním deficitem, tedy demence a ztráta soběstačnosti.

Jak poznat Alzheimerovu nemoc či onemocnění demencí u našeho blízkého a okamžik, kdy je třeba vyhledat odbornou pomoc lékaře?

V podstatě ve chvíli, kdy se objeví první drobné zapomínání a zpětně musíme například něco zjišťovat. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že náš blízký už není tak statný člověk a je to někdo, kdo potřebuje dopomoc a není to kvůli špatné hybnosti. Už zde začíná prvopočátek nemoci. Většinou se k nám však dostávají pacienti, u kterých zjišťujeme první příznaky i zpětně několik let.

Samozřejmě nelze ihned diagnostikovat demenci, ale lze určit prvopočátek něčeho, co neodpovídá standardnímu stárnutí. Zde je třeba si také uvědomit, že demence není znakem stárnutí. Lze tedy říci, že v okamžiku, kdy se začínám na tento problém ptát, měl jsem ho už dávno řešit.

Jak poznat, že náš blízký už nezvládá sám bydlet?

Na to neexistuje jednotná odpověď. Nemusí se nutně něco stát, ale vlastně ve chvíli, kdy začínám mít obavu, že nechám daného člověka samotného a mám strach, že se něco stane. Pokud doslova trnu, co by se mohlo přihodit, měl bych reálně zvažovat dohled a dopomoc druhých.

Čemu přikládáte nárůst pacientů, kterým je diagnostikována Alzheimerova nemoc?

Když se podíváme, kdy byla vlastně Alzheimerova nemoc poprvé popsána, zjistíme, že je tomu už více jak sto let, kdy pan Dr. Alzheimer, tuto nemoc popsal. Když se pak podíváme do padesátých let minulého století, byla popsána jako vzácná nemoc v podstatě před 60ti lety. Nárůst jednoznačně můžeme evidovat díky zlepšením diagnostikých schopností, prodlužuje se nám průměrná délka života a léčebné schopnosti jiných nemocí na které se dříve umíralo. Není tedy možné svádět tento nárůst na to, že se společnost modernizuje a automatizuje.

Je možné nějakým způsobem dementnímu onemocnění a Alzheimerově nemoci pomoci v léčbě? 

Samotnou Alzheimerovu nemoc v tuto chvíli léčit nedokážeme, v tom smyslu, vyléčit ji zcela. My ji dokážeme zpomalit. Cílem této léčby je prodloužit relativní soběstačnost pacienta, aby co nejdéle mohl být s nějakou dopomocí v domácím prostředí, čímž samozřejmě zvyšujeme kvalitu života pacienta. Ke zpomalení však dochází na určitou dobu, v konečném důsledku však zhoršení zdravotního stavu bývá rychlejší. Což vlastně znamená, že ve stejnou dobu se dostaneme ke stejně nemocnému pacientovi, akorát, že ten jeden k tomu dospěje plynule a ten jeden se nám chvíli drží a pak nám to rychle spadne.

Je popisováno, že dny u lidí s Alzheimerovou chorobou jsou obvykle jeden jako druhý, bez nějakých větších výkyvů. U cévní demence, je naopak typické to, že nám stavy kolísají a každý den může být úplně jiný.

U dementních onemocnění dochází k tzv. skokovitému zhoršování stavu, což se týká i Alzheimerovi choroby. Chvilku nám daný stav kolísá a pak skočí o schod níže. Toto skokovité zhoršení mohou způsobit relativní banálnosti, které zdravému člověku neublíží – dehydratace, průjmy, zvracení, změna počasí. Ke zhoršení zdravotního stavu pak může dojít jak u počátečního stavu demence, tak i u pokročilého. Právě tomuto lze v některých případech kvalitní péčí předejít, respektive zhoršení zdravotního stavu oddálit. Pak se ovšem stane, že se zdravotní stav ze dne na den změní. Zdravotní stav byl dlouhodobě kompenzován a pak stačí jen malý výkyv a stav člověk jde rapidně dolů.

Jak rozpoznat akutní stav od chronického?

Demenci bychom nikdy neměli diagnostikovat v rámci prvního kontaktu s pacientem, jako definitivní diagnózu. Já jako lékař bych měl mít objektivní podklady o tom, že stav nějakou dobu trvá – poruchy paměti, ztráta soběstačnosti, apod. a tento stav by měl trvat alespoň půl roku. V extrémně vzácných případech lze totiž stav vrátit. V případech, kdy pacient trpí depresivním onemocněním, se často připojují příznaky zapomínání, které jsou dány pouze tím, že člověk není schopen udržet pozornost. Zde lze nasadit léky a deprese mohou odeznít.

Kdy můžeme volit péči ošetřovatelskou a kdy je nutná péče lékařská?

Tam kde máme agresivitu nebo sebedestrukci, by měla být v každém případě zajištěna psychiatrická léčebna nebo nemocnice. Obecně a jednoduše řečeno, tam kde je nějakým způsobem a bezprostředně ohroženo zdraví dotyčné osoby. Nebo kde je vysoká nebezpečnost pro okolí (zapomenutý puštěný plyn, elektrické spotřebiče atd. …) Nikoliv to, že si nepamatuji, ale například to, že v rámci té ztráty paměti mám například odchodové tendence a odcházím z domova.

Zde máme opět dva mechanismy. Buď člověk stojí u dveří a čeká, až někdo půjde, abych mohl utéct, což nebývá až tak časté.  Častější situace, kdy pacient pouze zkouší co je za dveřmi, jde se podívat a pak neví, jak se vrátit. 

V druhém případě stačí kvalitní ošetřovatelská péče v chráněném prostředí, kde je dohled na příjem potravy, tekutiny, léky, hygienu a celkovou bezpečnost pacienta. Problémem však zůstává, že tato zařízení jsou obvykle plná a na přijetí se dlouho čeká.

V případě, že rodina a lékař situaci potřebují řešit, dostávají se pacienti nejdříve k do nemocnice, což je plně v pořádku. My tady většinou diagnostiku upřesníme, stabilizujeme stav a čekáme na umístění, například v Domově Alzheimer.

Je pro pacienta vhodné čekat na umístění ve zdravotnickém či sociálním zařízení nebo je lepší mít blízkého v domácím prostředí?

To je otázka. Já jako lékař zde musím posoudit, co je pro pacienta nejlepší a zda je pro něj návrat domů bezpečný. Dokáže rodina, zvládnou péči o takového pacienta? Hlavní je v tomto případě zajistit zvláště pravidelné braní potřebných léků, jejichž vysazení či předávkování na základě zapomínání, by mohlo mít fatální důsledky.

Mnohdy se u nás stav pacienta zlepší, ale je třeba ho udržovat a hlídat. Ve chvíli kdy bychom takového pacienta nechali samotného a něco se stalo, můžu tak nezajištěním potřebné péče jeho stav opět zhoršit. Mám-li tedy jako lékař pocit, že rodina není schopna nebo nemůže zajistit péči, rozhodnu se pacienta raději ponechat v nemocnici nebo jej doporučit do domova.

Jak přistupovat k lidem s dementním onemocněním a jejich postupným zhoršujícím se stavem?

Zde musí ošetřovatelé i rodina v první řadě přijmout realitu. Náš blízký může zvládat dovednosti typu luštění křížovek a hraní karet, ale je třeba, aby zvládal také sebepéči, tedy koupání, jídlo apod. Velmi důležitý je právě zde přístup pečovatel a rodiny a uvědomění si, co je pacient schopný zvládnout a co již ne.

Díky správnému přístupu, zapojení pacienta do činností, které zvládne, můžeme hodně pomoci. Znalosti a zkušenosti je třeba co nejvíce zachovat, i když mu trvají mnohem delší dobu, respektive trvá už jen jejich prvotní pochopení. Optimálně to tedy znamená, že po daném člověku chci jen to, co zvládne, ale nemohu zde vnímat čas. Pokud budu vše dělat za něj, budu chtít, aby to dělal rychle, dotyčný přestane zvládat a může se nám dostat i do depresivních stavů.

Základem je komunikovat s pacientem srozumitelně a bez nátlaku. Musím vědět, že mě dotyčný vnímá.

Co bývá největším problémem v komunikaci s těmito pacienty?

První, kde se pacienti začínají ztrácet je vlastně časová osa a data. I když tedy řekneme pro nás zdánlivě jednoduchou informaci, že jdeme na procházku. Pacient se v tomto případě nejdříve musí zorientovat v čase, jelikož on už ani neví, že je červenec a to znamená léto. Pak musí pochopit, že je třeba se správně obléknout. Mnohdy zde bývá problém se správným postupem při oblékání apod. 

Neexistuje jednoduchý návod jak komunikovat s pacientem. Je třeba individuálně vyhodnocovat nejrůznější situace a předvídat chování pacienta, tak abychom ho například příliš nerozrušili.

V případě, že pacient trpí bludy, je o nich na 100% přesvědčen a my ho nemáme šanci přesvědčit o opaku. Přít se s ním o to, zda ho někdo z té kamery pozoruje, by ho mohlo dostat do stresující situace, že i my jsme na straně proti němu. V jiném případě, kdy si po obědě myslíme, že namísto guláše jsme měli k obědu výborný řízek (zde se nejedná o blud – tedy poruchu myšlení, ale o tzv. „konfabulace“ – z pohledu logiky správná odpověď, z pohledu obsahu chybná), lze za úspěch považovat u pokročilejší fáze nemoci, že si pamatujeme, že byl oběd.

Jak velkou zátěží může být tento typ onemocnění pro rodinu pacienta?

Pro rodinu může být mnohdy těžké se situací vůbec srovnat. Největší zátěž přichází v prvopočátku, kdy je třeba s rodinou aktivně komunikovat. Mnohdy si jednotlivý členové rodiny, nejbližší manželé a děti nemají s kým o svých vlastních prožitcích popovídat. Často se samotná rodina musí vypořádat s faktem, že jejich blízký již nemůže být s nimi a je třeba zvolit sociální či zdravotní zařízení. V kvalitních zařízeních máme sociální pracovníky, kteří obvykle umí s rodinou komunikovat a umí v nejtěžší fázi pomoci.

Je práce se starším pacientem hodně odlišná oproti práci s mladšími pacienty?

Určitě. Vezměte si jen fakt, že když mluvíte s mladším pacientem a pozvete si rodinu, tak rodina jsou jeho rodiče. Když mluvíme se starším pacientem, jeho rodinou jsou jeho děti. Zde je třeba si uvědomit, jak vlastně funguje rodina a role v ní. Rodina funguje tak, že ať chceme nebo nechceme, je v nás zakořeněno, že děti mají poslouchat své rodiče. Najednou se však dostáváme do situace, kdy děti směřují rodiče, kteří však stále vnímají děti jako děti, nebo někdy i cizí osoby.

Jak jste se dostal k užšímu zaměření gerontopsychiatrie?

Když jsem studoval na první lékařské fakultě a stážovali jsme na psychiatrické klinice, potkal jsem tenkrát svého „prvního učitele“ pana Doc. Jiráka, který mě svou osobností a znalostmi neuvěřitelně přitáhnul a zlákal k tomu, abych se tomuto oboru věnoval tak jako on. Je to tedy díky jednomu člověku, který mi dal směr, a dodnes jsme velice blízkými přáteli.

Mimo svou hlavní činnost se věnujete také znalectví a zpracování posudků, které se používají v přestupním řízení nebo při policejním vyšetřování. Jak se k tomu oboru člověk dostane?

V dnešní době už i soud osloví sám. V době kdy jsem s tímto před asi 7 lety začínal, bylo třeba absolvovat kurz, složit zkoušky, samozřejmostí byla atestace v oboru, a čekat na to, zda Vás soud jmenuje u daného případu právě mě. Já se zabývám odvětvím psychiatrie se zvláštní specifikací gerontopsychiatrie.

Jak odpočíváte od práce, kterou si neodmyslitelně nosíte stále v hlavě? Co je pro náměstka a primáře vlastně tzv. relax?

Léta, letoucí jsem hrál závodně minigolf, ale poslední dobou upřímně na relax čas opravdu není. V posledních letech si však uvědomuji, že je třeba si určit priority a zvolnit, nechci říct, užívat si života, ale uvědomit si co chci já a co chci pro svou rodinu. Svou práci mám rád, ale snažím se domů odcházet a nechávat práci zde.

autor článku: Redakce DA