Dnes je sobota 16. prosinec, svátek má Albína.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Milan Studnička: Má klasická rodina ještě smysl?

přidáno: 15. 05. 2017

Češi se více nerozvádí jen proto, že jsou pohodlní, kvůli majetku a kvůli dětem... Když cítíte, že vztah je vyčerpán, je dobré vykročit svižně jiným směrem? Anebo co takhle?: Naše /pra/babičky a /pra/dědečkové se nutně nebrali z lásky, ale z rozumu. Sňatky byly často založeny na vzájemné úctě i úctě k majetku. Na nějaké liberární výchovné postupy nebyl čas ani peníze, děti rodičům vykaly a domovy seniorů neexistovaly. Tak... a co na to psycholog v roce 2017? Zeptali jsme se Milana Studničky...

Slavíme Den rodiny, ale má vůbec klasická rodina ještě smysl? Polovina populace svatbu k životu nepotřebuje...

Můj osobní pohled je takový, že má smysl žít s více lidmi, pokud si rozumí. Člověk je sociální tvor a není nic přirozenějšího, než žít ve velké rodině. A teď nemyslím klasickou rodinu, ale vícegenerační soužití. To je to, co dnes velmi chybí. Když jsou spolu jen dva lidé, mají jedno či více dětí, které nemají možnost každodenně vnímat další vztahy napříč věkovým spektrem...

Jasně, ale pak je druhá věc, že spousta manželských vztahů  zkolabuje  na tom, že jim do života příliš zasahuje tchýně anebo tchán.

Ano, pokud si lidé nerozumí, je každý další člen rodiny utrpení navíc. Dnes už moc nefunguje, aby si lidé společně doma sedli, povídali si a nekoukali přitom na televizi nebo nesledovali mobil či internet. Nekoukali do mobilu, ale fakt mluvili, mluvili a mluvili. Jen si představte, jak je to rázem jiné, když náhodou vypadne elektřina a vypadne wifi nebo mobilní operátor. V rodinách se najednou všechno změní a začnou si všímat jeden druhého.

V tom máte pravdu, já jsem takhle zrušila večerní zprávy před čtyrmi lety...

My doma vůbec nemáme televizní připojení, takže je to krása a máme mnohem více času jeden na druhého. Navíc, co dnes člověk potřebuje, najde na internetu. Ale když se vrátím k předchozímu tématu, dnes už se vůbec nevidí, že by lidé bydleli pohromadě - prarodiče, rodiče a děti. Už to neumíme.

Rozumím, ale dříve se například hodně stávalo, že rodiče stavěli tzv. pro mladý, ale pak to většinou dopadlo tak, že mladý se hodně rychle odstěhovali s tím, že: „My si to chceme ale dělat podle svého“.

Ano, nedá se to vydržet tehdy, když si prarodiče myslí, že jsou celoživotní autoritou pro své dospělé děti. Jenže to nefunguje. Lidé musí být schopni komunikovat a hledat takové řešení, aby vyhovovalo všem, včetně malých dětí.

Nedávno jsem zaznamenala reklamu na cigarety, kde je mladý muž, drží dívku v náručí a dává jí vášnivou pusu. Nad tím je napsáno: Bude to tak navždy? A pod tím – o tom rozhoduješ ty.

Zajímá mě Váš názor psychologa, jestli to tak je. Jestli to, že člověk zůstane zamilovaný, zůstane ve vztahu opravdu na 100%, se dá rozhodnout a potom na tom rozhodnutí pracovat a trvat si na něm.

Otázka je, co si představit pod pojmem být Zamilovaný. V drtivé většině případů se jedná o určitou formu závislosti, která nás časem přejde. Protože umění skutečně milovat, znamená mít v sobě lásku jako princip chování a vnímání života kolem sebe. Znamená to být trpělivý, nehledat svůj prospěch, radovat se ze štěstí lidí kolem mě atd. Je to umění vnímat svobodu člověka jako jedinečné bytosti. Když se vrátím k vaší otázce, v dnešní době nevíme, co to znamená být mužem a co to znamená být ženou, z čehož pak plyne řada problémů ve vztazích. Na terapie ke mně nejvíce chodí ženy mezi 40-50lety, nešťastné z toho, že je partneři nevnímají, že si jich doma nikdo nevšímá, že mají pocit, že jen otročí pro rodinu. To jsou asi nejčastější případy.

A co jim radíte? Nebo spíš, kam je směřujete?

Problém je v tom, že si muži v současné době žen neváží, což je celospolečenský problém.

Muži obecně nevnímají ženský svět. Dnes je všechno o konkurenci a soutěživosti, což v ženách už jen z principu mateřství není. Bohužel se tomuto světu musejí stále přizpůsobovat, a to jim hodně ubližuje, aniž by si to samy uvědomovaly. Dnes a denně navíc můžeme vidět příběhy, že dokud je žena krásná, tak kolem ní muž tancuje a v momentě, kdy žena začne stárnout, začne se dívat po jiné a vůbec nevnímá krásu své zralé ženy, krásu, která je uvnitř.

Jak se jako psycholog snažíte pomoci?

Učím je sebeúctě a komunikaci s muži, protože to je druhá věc. Spousta žen si myslí, že když budou na chlapy agresivní a budou se vztekat, že něčeho docílí a to je velký omyl. Žena má největší sílu v laskavosti, jenže buďte laskaví k někomu, kdo vás posledních 20 let štve. Takže to je to těžké. Já je učím komunikovat s muži, často si hrajeme i modelové situace a já s nimi hraju jejich nevnímavé muže, aby se naučily, jak komunikovat, aby je začal vnímat.

Obraťme list. Jaké nejčastější trable řešíte jako psycholog u dětí?

Často řeším neurotické projevy u dětí před pubertou, dále řešíme různé specifické strachy, psychosomatické problémy, potom hodně úzkostí ze školy a z tlaku rodiny. Často za mnou chodí rodiče s tím, že s nimi děti od puberty odmítají komunikovat a jenom sedí u počítače. To je v současné době asi úplně nejčastější. Nejdůležitější ovšem je, že děti žádný problém nemají. Problémy jim vždy dělají dospělí, kteří na děti působí. Takže i když za mnou přijdou rodiče s problematickým dítětem, nakonec stejně skončíme u toho, že pracuji primárně s rodiči těch dětí.

Říká se, když dítěti do 10ti let počítač a televizi do pokoje nedáte, hodně snížíte procentuálně riziko toho, že dítě se pak stane na počítači, na hrách a vůbec na monitoru obecně- závislým.

Pokud se člověk dětem věnuje, tak to vůbec nepotřebují. Já mám doma 10ti letého syna, který má doma jak počítač, tak playstation. Ale protože se mu celá rodina věnuje, vůbec ho nějaké hry nezajímají a místo toho sportuje, hraje na kytaru, zpívá, povídá si o životě, hraje s dědou karty, šachy, chodí plavat… Jeho aktivity bych mohl vyjmenovávat ještě hodně dlouho. Ve svých 10 letech si je navíc plně vědom toho, že mu počítač jen bere čas na opravdový život.

Závislost na elektronice není zas až tak věc toho dítěte, jako nás rodičů...

Je to tak. Počítačová hra dává dětem iluzi úplně všeho. Dítě je ve hře vůdcem, může si o všem rozhodovat, navíc když hraje po síti s kamarády, může strategicky spolupracovat atd. Takže když na děti nemáme čas a necháme je napospas počítačům, bohužel si zvyknou a pak už je od toho lze jen těžko odtrhnout.

Takže já, když budu zlá matka a ty počítačové hry nekoupím a utahám dítka na fotbale, na tenise a na jiných hudebních a dramatických kroužcích, tak jenom dobře.

Vůbec to není o tom, dítěti něco zakazovat a snažit se jej utahat. Je to o tom, že dítě musí cítit zájem dospělých, kteří s ním chtějí trávit svůj čas. Pořád, jako bychom si neuvědomovali, že děti na svět nechtějí. O jeho narození rozhodují vždy a jen dospělí. Proto když už je dítě mezi námi, je obrovská škoda se mu nevěnovat. Proto jsem tak vděčný za velkou rodinu, protože když zrovna nemám čas já a musím pracovat, má čas babička, dědeček, strejda, kamarád…

... potom přijde do školy, kde všichni mají chytré telefony a hry a on bude jediný, kdo to nebude znát a bude okamžitě outsider...

..a to je ten začarovaný kruh… Snažíte se dítěti věnovat, vytvořit mu určitý životní styl, životní přístup, pak přijde do školy a tlak vrstevníku může být enormní. Když je dítě silná osobnost, tlak vrstevníků ustojí, ale když je z rodiny, kde se o životě moc nemluví, nemůže negativní vliv zvládnout a podlehne mu.

Vy kromě toho, že jste psycholog  a psychoterapeut, tak jste vystudoval tělocvik. FTVS. Lýtko se dá vycvičit, pekáč buchet se dá vycvičit...  dá se vycvičit vůle?

Vůle se dá vycvičit na základě vnitřní motivace, takže pokud má člověk dostatečně silný motiv, vůle přichází automaticky. Ona je totiž spousta lidí, kteří sice mají vůli, ale úplně zvrácenou. Ambice jsou tak přehnané, že spíš jejich vůle v životě ničí. Důležité je nechtít někoho porazit, ale zvítězit sám nad sebou. To je to asi nejhezčí, co člověk může.

Dělám kurzy pro olympijský výbor, kde učím trenéry všemožných sportů, aby u přípravek a žáků naprosto minimalizovali tlak na vítězství a zejména u holčiček podporovali především radost ze spolupráce a z pohybu. Vést holčičky k soutěživosti jim totiž strašně ubližuje, zatímco kluci v sobě soutěživost mají úplně přirozeně.

Není to spíš o tom krotit ambiciózní rodiče?

Na děti působí ambiciozní rodiče, ambiciozní trenéři… prostě všichni, co jsou schopni řvát na děti, veřejně je ztrapňovat, jen proto, že nekopnou míč tam, kam si přejí dospělí. Dneska jsem byl na fotbalovém turnaji celé dopoledne, tak jsem to zase poslouchal.

Proto mám tak rád aikido jako bojové umění, protože je naprosto nesoutěžní, a navíc je o tom, aby se učil jeden od druhého a nikomu nechtěl ublížit.

Kdybychom to měli uzavřít, jak by mohla rodina ideálně fungovat v roce 2017? .... bez ohledu na to, jestli je to manžel, manželka , partner, parnerka, ale aby to byli lidé, kteří..

....jsou schopni komunikovat. Jsou schopni otevřeně komunikovat o tématech, které život přináší a neuzavírají se před okolím. Každý si může zkusit jednoduchý test. Zkusit se během teplého letního večera všichni sejít, vypnout televizi a jen tak si povídat o životě. To bych přál úplně všem.

 

autor článku: Zdeňka Žádníková Volencová a Milan Studnička