Dnes je sobota 25. listopad, svátek má Kateřina,
je Mezinárodní den bez nákupů.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Jiří Grygar. Čech, jehož jméno obíhá vesmírem

přidáno: 03. 06. 2016

Jméno Jiřího Grygara má mnoho Čechů spojené s popularizací vědy, za což dostal i v roce 1996 cenu Kalinga od UNESCO. Tento náš známý astronom a astrofyzik publikoval více než dvě stě odborných prací a je autorem či spoluautorem mnoha rozhlasových a televizních vzdělávacích pořadů o vesmíru.

RNDr. Jiří Grygar, CSc. za svoji vědeckou činnost získal mnoho ocenění. Mezi nejvýznamnější pocty patří ocenění z roku 2011 České astronomické společnosti cena Františka Nušla a v roce 2012 medaile Učené společnosti České republiky.

Pane doktore, taková klišé otázka na začátek. A to z důvodu neustálého propírání informací médii o kolonizaci Marsu. Myslíte, že z dlouhodobého hlediska má smysl kolonizovat planetu, která nemá pro naši planetu větší význam? Ovšem pokud neberu v úvahu zkušenost, kterou získáme prvním dlouhým letem po naší sluneční soustavě.

Domnívám se, že kolonizace Marsu ještě velmi dlouho nebude na pořadu dne. Je daleko snazší a levnější obydlit pouště, hory, Antarktidu a nakonec i moře na Zemi, než kolonizovat poměrně malou planetu, kde podmínky pro život v tuto chvíli absolutně nejsou a terraformovat  Mars je naprostá technická utopie. Pokud bychom potřebovali získat zkušenost s dalekým letem do Sluneční soustavy, stačí si vybrat vhodnou planetku, která křižuje dráhu Země, což by například umožnilo vyzkoušet způsoby, jak odvrátit srážku zabijácké planetky se Zemí, pokud by se jednou taková planetka vyskytla.

Když už jsem napsal kolonizovat, nabízí se další otázka a to ambice ESA (Evropská kosmická agentura) vystavět na Měsíci základnu, která má nahradit Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Novodobé materiály a technologie jistě umožňují takový plán, ale myslíte, že ESA na to bude mít v brzké době sílu anebo jde jen o marketingový tah? Určitě takový podnik bude vyžadovat mnoho peněz.

Určitě nejde o marketingový tah. ESA má velmi promyšlenou strategii. Dokonce bych řekl, že dlouhodobě funguje lépe než strategie NASA, kde se vinou Kongresu a prezidenta občas otáčí strategickým kormidlem docela chaoticky. ESA sází od svého vzniku především na robotické projekty a základní vědecký výzkum v unikátních podmínkách kosmického prostoru. Je to podstatně lacinější než pilotovaná kosmonautika, a přináší bez rizika pro astronauty neobyčejně cenné vědecké i technické poznatky. Pokroky v robotizaci a schopnostech tiskáren 3D jsou tak rychlé, že celý projekt nemusí být příliš drahý. Uvědomme si, že vybudování a provoz Mezinárodní kosmické stanice stály řádově 100 miliard euro, a vědecké či technické poznatky z projektu jsou velmi skrovné. Největší část nákladů spolklo zajištění životních podmínek pro kosmonauty.

Vybudovat vesmírnou stanici na Měsíci se dalo určitě mnohem dříve a nepochybuji, když se vše dobře naplánuje, půjde o značný úspěch. Čím by taková stanice měla být přínosem? Zveřejnila již ESA výzkumné programy, které zamýšlí na měsíční základně provádět?

Pokud by se tuto stanici podařilo vybudovat na odvrácené straně Měsíce, byla by to trefa do černého. Dalekohledy a radioteleskopy by tam měly ideální podmínky, protože nízká teplota usnadní práci infračervených detektorů, nízká úroveň záření optického pozadí podobně pomůže optickým dalekohledům pro vizuální a ultrafialovou oblast, a také přesná pointace těchto přístrojů na zvolené cíle je mnohem snazší než na družicích či sondách. Na nich bývají slabinou porouchané pointační gyroskopy a reakční kola nutná pro nastavení dalekohledu v beztížném stavu. Konkrétní výzkumné programy budou závislé na konečné verzi technického provedení stanice.

Zdaří-li se vybudování základny na Měsíci, tak pravděpodobně zanikne Mezinárodní vesmírná stanice ISS. Není to škoda? Její přínos pro vědu byl  a stále může být přínosný. Jistě problém jsou nejen finance, ale i spolupráce s Rusy.

Myslím, že životnost každé kosmické aparatury je omezená a možnosti údržby a rekonstrukce zařízení v kosmickém prostoru má své časové meze. Je to vidět na příkladu velmi úspěšného Hubbleova teleskopu, kde proběhl poslední velmi zdařilý servis 19 let po startu, ale teď už se s další údržbou nepočítá, přestože právě od poslední údržby je HST ve výrazně lepší technické kondici než byl kdykoliv předtím od r. 1994, kdy úspěšně proběhla klíčová oprava chybně vybroušeného hlavního zrcadla. ISS byla do značné míry politickým projektem, jenž měl dokázat, že v kosmu mohou spolupracovat mocnosti, které jsou v pozemských poměrech spíše protivníky. To je důvod, proč vědecký program ISS nepřináší tolik vědeckého užitku, aby to bylo aspoň částečně úměrné vynaložené energii techniků, vědců, astronautů a nemalým finančním prostředkům.

ESA tvrdí, že je bránou do vesmíru, ale jako laik nemám pocit, že pro to něco výrazného dělají. Japonci chtějí vystavět vesmírný výtah, přesněji řečeno Orbitální výtah, aby se lidé i potřebný materiál dostal do vesmíru mnohem levněji. Má takový projekt reálně šanci uspět?

Osobně si myslím, že ESA tou bránou to vesmíru je. ESA vede například v kosmické astrometrii díky družicím HIPPARCOS a Gaia. Jedinečným úspěchem ESA je také výzkum komet; viz průkopnická sonda Giotto k Halleyově kometě a loňské zaparkování sondy Rosetta a měkké přistání modulu Philae na kometě Čurjumov-Gerasimenková. Zcela nedávno ESA rozeběhla projekt eLISA, který má umožnit detekci gravitačních vln s lepší citlivostí a přesnosti než pozemní aparatury typu LIGO. Ve zmíněných projektech se původně uvažovalo o podílu NASA, která však od spolupráce odstoupila právě pro nedostatek finančních prostředků. Také navigační družice Galileo budou mnohem výkonnější pomůckou pozemské dopravě a komunikaci než dosavadní americký systém GPS.  

ESA postupuje systematicky, vydává finanční prostředky obezřetně a nespěchá s realizací futuristických vizí, jako je právě orbitální výtah, kde jsou podle mého soudu nedostatečně uvažovaná velmi vážná realizační rizika. O tom by mohl vyprávět významný český astronom, ale i vědecký diplomat doc. Luboš Perek, který se právě tím výtahem zabývá už dobrých dvacet let, a o těch rizicích ví nejvíc. 

Na které objekty v naší sluneční soustavě by se měly podle Vás zaměřit NASA a ESA? Podle mne je v naší sluneční soustavě mnoho zajímavějších objektů než Mars. Třeba měsíc Jupiteru Europa.

To máte pravděpodobně pravdu, protože Mars je už stávajícími sondami, přistávacími stanicemi a vozítky prozkoumán docela dobře.  Klíčové by mohlo být zkoumání některé planetky křižující zemskou dráhu, výzkum planetek v libračních bodech planet (zejména Trojanů Jupiteru), a studium Galileových měsíců Jupiteru a Saturnu, kde by stály za podrobný průzkum zejména měsíce Titan a Enceladus V delší perspektivě by bylo jistě velmi cenné prozkoumat pásmo mezi Saturnem a Uranem, kde se pohybují tzv. Kentauři, o nichž zatím nevíme skoro nic. Také loňský zdařilý průzkum trpasličí dvojplanety Pluto-Charon ukázal, jak zajímavé výsledky by přinesl výzkum dalších trpasličích planet v Edgeworthově-Kuiperově pásu.

Nedávné potvrzení existence gravitačních vln určitě pomůže vědě se posunout dopředu a více pochopit principy fungování vesmíru. Prý sledování gravitačních vln také více může poodhalit vznik vesmíru. Jak?

Gravitační vlny, které zaznamenaly aparatury LIGO, se týkají splývání hvězdných černých děr. Podle teoretických počítačových simulací by bylo v principu možné zachytit daleko slabší gravitační vlny z epochy překotného rozpínání vesmíru, tj. z času asi 10-36 sekundy po velkém třesku. Detekcí těchto vln bychom mohli odhalit důležité vlastnosti vesmíru, které žádná jiná astronomická pozorování nemohou přinést. Záznam těchto vln je ovšem nesrovnatelně obtížnější; na to současné aparatury LIGO a VIRGO nestačí.

Věříte a nebo podporujete letitou teorii Velkého třesku? Tedy, že vesmír vznikl z jednoho expandujícího bodu do okolní vesmírné prázdnoty? A nebo se přikláníte či nevylučujete teorie, že mohou existovat paralelní vesmíry? Hmota, kterou do sebe "luxují" černé díry, které jsou uprostřed galaxií a tím vytvářejí svojí gravitací jejich spirální tvar, přece přesouvají část hmoty jinam. Tedy tam, kam nevidíme. Co se pak děje s "recyklovanými" horkými plyny, které jsou zárodky pro další nová slunce? Může tak vzniknout zárodek nového vesmíru, který jednoduše nevidíme?

Velký třesk je jediná propracovaná teorie vzniku vesmíru, která je dosti dobře ověřovaná jak astronomickými pozorováními, tak zkoumáním stavu kvarkově-gluonového plazmatu v obřích urychlovačích částic. Ale ve Vaší otázce je řada nepřesností. Především zapomeňte na myšlenku, že se vesmír rozpínal z pomyslného bodu do okolní prázdnoty; to je zcela chybná - i když omluvitelná - představa. V okamžiku, kterému obrazně říkáme Velký třesk, vznikla současně nejenom hmota, ale také prostor a čas. To si vlastně nikdo neumí představit, protože se ocitáme v situaci, která se drasticky liší od naší běžně životní zkušenosti a tzv. zdravého selského rozumu. Přestože teorie Velkého třesku je letitá (její základní myšlenku rozpínajícího se vesmíru vyvodil z teorie relativity katolický kněz Georges Lemaître v r. 1927, o dva roky dříve než Edwin Hubble), všechny dosavadní poznatky astronomie i fyziky jsou v souladu s teorií. Naproti tomu domněnky o paralelních vesmírech (tzv. multiversu) jsou čistě matematické konstrukce, které nemají oporu ani v pozorováních, ani ve fyzikálních pokusech.                                 

Je tu ještě jeden terminologický háček: připusťme, že se někdy podaří prokázat existenci alespoň jednoho paralelního vesmíru. V tu chvíli to už nebude paralelní vesmír, ale bizarní součást našeho vesmíru.  Extrapolovat vývoj vesmíru na tak šíleně dlouhou dobu prostě vůbec nejde.     

Pokud jde o černé veledíry v jádrech galaxií, které vysávají hmotu ze svého okolí, tak podle základní vlastnosti černých děr je tento materiál ztracen pro jakoukoliv recyklaci, protože černé velediry mají životnost nesrovnatelně delší než je současné stáří vesmíru, a po příštích 1072 roků (!) se z nich nic ven nedostane. 

Často se dočítáme, že kolem Země proletí kus velkého meteoritu, který by mohl potenciálně ohrozit naši planetu. Široká veřejnost má zafixováno, že pro vznik života na planetě je potřebná vzdálenost od mateřské planety. Ale už málo lidí si uvědomuje, že Zemi "kryjí" záda velké planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ty napomáhají svojí velikostí a tím gravitací odkloňovat mnoho vesmírného smetí, aby se nedostalo do kolize s naší planetou. Přesto se monitorují potenciální "objekty" v naší sluneční soustavě, které mají určitou pravděpodobnost narazit do naší planety. Kolik jich je? Máme se jako lidstvo opravdu bát?

Díky soustavnému pozorování čím dál tím většího počtu robotických dalekohledů na Zemi i v kosmu víme dnes o tom riziku podstatně více než před půl stoletím. Ze statistických pozorování planetek, jejichž dráhy protínají dráhu Země, lze odhadnout, že s miniplanetkami typu Tunguského meteoritu se Země střetává jednou za 300 let. Tato tělesa představují lokální rizika pro oblast o ploše řádově tisíce km2. Pokud by tato tělesa nenarazila do Země ve směru od Slunce, kde nelze takto nepatrná tělíska pozorovat, tak bychom se o riziku srážky dozvěděli díky robotickým dalekohledům s předstihem aspoň týden, a vypočítaná oblast dopadu by se stihla evakuovat. Vykrytí slepé skvrny v okolí směru ke Slunci by se mohlo uskutečnit pomocí infračervené družice, jež by byla vypuštěna na dráhu planety Venuše, a tento směr by pro nás hlídala. Existuje už takový projekt zvaný Sentinel, ale jeho realizace není v dohlednu.

Tělesa větší než Tunguský meteorit se střetávají se Zemí velmi vzácně a postupně je astronomové objevují. Potenciálně nebezpečné křižující planetky s průměrem větším než 1 km jsou už většinou (z 90 %) objeveny, jejich dráhy na nejbližší tisíce let do budoucnosti známe, a v tomto časovém rozmezí žádná z nich Zemi netrefí. Přirozeně zbývá objevit ještě těch posledních 10 %, ale to se pravděpodobně podaří dříve, než nám tato zatím neodhalená tělesa spadnou na hlavu.

Váš kolega Luboš Kohoutek po Vás pojmenoval planetku s číslem 3336, kterou objevil v roce 1971 na observatoři v Hamburku. S trochou nadsázky si představte, že se zrovna planetka se jménem Grygar vychýlí ze své dráhy a narazí do Země? Je to vůbec možné? V jaké oblasti naší sluneční soustavy se Vaše planetka pohybuje?

Jelikož je ta planetka pozorována už skoro půlstoletí, tak je její dráha spolehlivě spočítána na nejbližší stovky až tisíce let, a v té době se ze své současné dráhy na křižující dráhu dostat nemůže. Celá její eliptická dráha se nachází v prostoru mezi Marsem a Jupiterem v tzv. Hlavním pásu planetek, takže Zemi bude stále míjet minimálně o 400 mil. km.

Ale teď už z jiného soudku. Vy jste stál u zrodu dnes již bez nadsázky legendárního pořadu Okna vesmíru dokořán. Pro mladší generace neznámý pořad, protože světlo světa spatřil v roce 1981 a s různými přestávkami se vysílal až do roku 1998. Pořad oprávněně velmi populární. Není velká škoda, že Česká televize (ČT) není schopná přijít se zajímavým pořadem o české vědě a jejích předních osobnostech? Spíše v ČT vídáme reprízované pořady a nebo pořady přejaté ze zahraničí. Ale pan generální ředitel Dvořák vždy vyzdvihuje, že jen ČT natáčí každý rok nové hezké pohádky. Přitom česká věda by si zasloužila větší popularizaci a kde jinde než v ČT? Jen připomínám čtenářům, že jste v letech 1992 až 1997 byl členem Rady České televize, takže o této problematice jistě toho dost víte. 

Myslím, že České televizi trochu křivdíte, protože po převratu v r. 1989 vysílala profily mnoha významných českých vědců, kteří působili doma, nebo v cizině. Existuje řada seriálů, kde ČT prezentuje výsledky práce našich vědců, a poměrně často je zve do diskusních nebo zpravodajských pořadů. ČT také už několik let vysílá znamenitý hodinový pořad Hyde Park Civilizace, který má díky dramaturgyni Dr. Kateřině Cihlářové a prvotřídnímu moderátorovi Danielu Stachovi přinejmenším evropskou úroveň; premiéry jsou každý týden. Máte pravdu, že ČT nevysílá vlastní seriály typu Oken; místo toho přebírá seriály natočené anglicky. Je to dáno tím, že takové seriály jsou drahé, český, resp. slovenský televizní trh je příliš malý, takže si vlastní seriály nemůže tato instituce dovolit.

Důkazem, že v našich médiích jsou schopní lidé vytvářet originální programy bez velké podpory, je Váš populární seriál v televizi Noe, který se jmenuje Hlubinami vesmíru s Dr. Jiřím Grygarem. Představte nám pořad blíže a kdo za ním stojí?

Máte pravdu, sám to skutečně řeším díky nabídce soukromé TV Noe, kde už od r. 2007 mívám každý rok dva až tři hodinové pořady o pokroku astronomie a astrofyziky v jejím velkolepém seriálu Hlubinami vesmíru. V seriálu každý měsíc vystupuje některý český astronom nebo fyzik. Kromě toho obvykle jednou ročně se na této stanici zúčastňuji kontaktního pořadu Kulatý stůl, v němž se svými kolegy astronomy a fyziky nadhodíme pár témat, a pak už mohou diváci do studia psát nebo telefonovat své dotazy. Pořad se obvykle protáhne na 1,5 h a volají diváci i ze Slovenska.

Tato křesťanská televize nemá žádné státní dotace; žije z dobrovolných příspěvků svých diváků. Je opravdu obdivuhodné, kolik vysílacího času věnuje popularizaci vědy. Hlavními podporovateli tohoto trendu je ředitel stanice P. Leoš Ryška a obětavý moderátor a astronomický nadšenec Jindřich Suchánek. Na realizaci celého seriálu Hlubin se podílejí prakticky všichni zaměstnanci stanice, kteří evidentně tomuto seriálu věnují velké úsilí a péči. Jednotlivé díly Hlubin jsou po premiéře a několika reprízách natrvalo zachovány v archivu stanice, kde se dají snadno vyhledat a přehrát nebo rovnou sledovat.

Jakožto pragmaticky uvažující vědec, který rozumí nejen otázkám vědy, ale i víry, máte nějakého oblíbeného spisovatele vědeckofantastické literatury? A nebo máte i nějaké oblíbené sci-fi filmy?

Mým nejoblíbenějším spisovatelem sci-fi je suverénně Karel Čapek. Udivuje mne, že počínaje dvacátými lety minulého století dokázal napsat  R. U. R., Věc Makropulos, Továrnu na absolutno, Krakatit, Válku s mloky a Bílou nemoc. Přečetl jsem také řadu knih Stanislava Lema a Douglase Adamse, jehož humor je mi velmi blízký. Viděl jsem na doporučení svých přátel jediný sci-fi film Blízká setkání třetího druhu a neodvažuji se tak velké zklamání zopakovat.

Co Vy a cestování? Máte v České republice nějaké oblíbené místo, kde je za jasných nocí vidět hvězdná obloha obzvlášť dobře?

Taková místa jsou zejména v oblasti, které se říká Česká Kanada, v některých údolích Šumavy a v okolí chaty Jizerka v Jizerských horách.  Nedávno jsem však objevil tmavé nebe i nedaleko Kunštátu na Vysočině. Myslím, že mohu tvrdit, že Česko znám ze svých cyklistických prázdninových cest docela dobře. Už 32 roků se svými astronomickými přáteli jezdíme o prázdninách napříč Čechami, Moravou, Slezskem i Slovenskem a za tu dobu jsme tak najeli téměř 20 tis. km po silnicích, cyklotrasách i pěšinách, případně jsme občas přes překážky svá kola nosili.

Jak vidíte stav české vědy a co byste jí přál?

Česká věda nabírá v posledních letech dech; přibývá mladých talentů, kteří se dokáží na světové scéně prosadit lépe než my, kteří jsme prožili svá nejproduktivnější léta v režimu, který vědu dusil ideologickými příkazy a zákazy, a bránil otevřené výměně názorů i kontaktům s badateli evropské i světové ligy. Přál bych české vědě méně byrokracie kolem grantů a příliv mladých talentovaných osobností jak z domova, tak i z ciziny.

Pane doktore, velmi Vám děkuji za rozhovor a za sebe i redakci Vám přeji mnoho zdraví a energie do Vaší další tvůrčí činnosti.

autor článku: Erik Pergl