Dnes je pátek 24. listopad, svátek má Kateřina,
je Mezinárodní den bez nákupů.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Jan Daniel: Odhadovat osud prezidenta Asada je velmi obtížné

přidáno: 01. 04. 2016

Jan Daniel nyní působí jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, zároveň je doktorandem Katedry mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy. Zeptali jsme se ho na otázky týkající se aktuální situace ve válkou zdevastované Sýrii i na okolnosti týkající se samozvaného Islámského státu.

Jan Daniel se specificky věnuje ozbrojeným nestátním skupinám, zajišťování bezpečnosti a sociálním procesům spojeným s bezpečností. Ve svém disertačním výzkumu se zaměřuje na interakci mírových jednotek OSN a společnosti v jižním Libanonu. Jan Daniel patří k hostům letošního ročníku Festivalu arabské kultury v Plzni, který trvá až do neděle 3. dubna. V Praze pak proběhne ve dnech 15. až 17. dubna.

Současná situace v Sýrii je pro běžného evropského diváka značně nepřehledná. Mohl byste ji ve stručnosti nějak objasnit? Kdo proti komu vlastně stojí? A kdo ovládá jaké území?

Ve výrazné zkratce by se dalo říci, že v současnosti jsou v Sýrii čtyři hlavní bojující strany – syrský režim, povstalecké skupiny, Islámský stát a Kurdové. Režim prezidenta Bašára Asada podporovaný Ruskem, Íránem a šíitskými milicemi Íránu a sousedních zemí. Asad v současnosti ovládá především území na západě země, včetně hlavního města Damašku a pobřežních území. Jednotky loajální k syrskému režimu a jeho spojencům bojují se syrskými povstaleckými skupinami a bojovníky Islámského státu (IS). Povstalecké skupiny, mezi které se řadí jak islamisté, včetně Fronty an-Nusra loajální k al-Kájdě, stejně jako ve výrazně menších počtech také bojovníci patřící k méně radikálním či umírněným skupinám, ovládají různá roztroušená území na jihu země u hranic s Jordánskem a poté na severu země a v jejím středu (například většinu z města Aleppo, jednoho z nejvýznamnějších předválečných měst). Syrští povstalci se střetávají především s režimními jednotkami, ale v některých místech (a v minulosti) docházelo také k tvrdým bojům s IS. Jejich hlavními zahraničními sponzory jsou Turecko a Saúdská Arábie, případně další země Perského zálivu. Islámský stát je hlavní silou na východě země podél hranic s Irákem a až do loňské kurdské ofenzívy po porážce IS u města Kobani byla pod jeho kontrolou také velká část severní Sýrie. IS stál a stojí v různých fázích konfliktu proti všem ostatním stranám. Poslední z velkých stran konfliktu jsou Kurdové (ve spojení s některými arabskými kmeny), kteří kontrolují území na severovýchodě a severu země.

Mírové rozhovory mezi válčícími stranami byly během konfliktu již několikrát dohodnuty, nicméně boje neustaly a krvavý konflikt pokračuje i nadále. Je „skutečný mír“ v dohlednu? Je vůbec reálný?

Současné příměří je v rámci konfliktu unikátní a vedlo skutečně k dočasnému omezení násilí a bojových úmrtí. Minulá jednání se k něčemu takovému nevedla ani zdaleka. Je zároveň ale třeba připomenout, že ze současného příměří je vyloučen jak Islámský stát, tak zároveň extremističtější část syrské opozice, na které by se nejspíše nevztahovaly ani nějaké další mírové dohody. Mír na celém území Sýrie je tak bohužel ještě poměrně daleko a především je třeba zdůraznit, že bude záviset nejen na vývoji bojů v samotné Sýrii, ale také v sousedním Iráku a na obecně také na vývoji vztahů mezi hlavními hráči v regionu a budoucí vnitropolitické situaci v Turecku. Jestli je skutečně mír reálný je samozřejmě těžké odhadnout – stačí se podívat na situaci v Iráku, kde probíhá s různou intenzitou a různými aktéry konflikt již přes 10 let. Na druhou stranu, sousední Libanon se z podobně destruktivní války nakonec vzpamatovat dokázal.

Pokud by mír nastal, je Sýrie schopná po této absolutně devastující válce sama opět fungovat?

Tady je dost zásadní otázka, jakým procesem by se k ukončení bojů dospělo. Jestli politickým jednáním jednotlivých zainteresovaných stran, určitou formou vítězství některé ze současných stran nebo zahraniční intervencí (což považuji za velmi nepravděpodobné). V každém z těchto případů bude budoucí fungování země do značné míry odlišné a odlišná bude i podoba rekonstrukce a aktérů, kteří se jí budou účastnit. Stačí se podívat na odlišnosti mezi současnou podobou fungování Bosny a Hercegoviny, Libanonu, nebo Alžírska, což jsou země, které v minulosti prošly velmi destruktivními občanskými válkami a dokázaly se z nich do jisté míry vzpamatovat. Sýrie ale bude rozhodně potřebovat masivní rekonstrukční program a podporu za zahraničí. Zároveň se přinejmenším na Západě hodně mluví o tom, že jediné řešení konfliktu je rozdělení Sýrii na jednotlivé části ovládané současným syrským režimem, Kurdy a nejspíše nějakými sunnitskými skupinami. Prozatím se ale nezdá, že by kterákoli ze stran byla ochotná takovéto řešení akceptovat, tím spíše, když není jasný osud některých důležitých území.

Jak si v současné situaci stojí prezident Asad? Je reálné, že by se u moci udržel?

Režim prezidenta Asada byl výrazně posílen rozšířeným ruským zapojením se do konfliktu na podzim loňského roku. Do té doby se v kontextu rozsáhlých ofenzív rebelů především na severu země zdálo, že jeho pád je jen otázkou času. Nyní na straně jeho aparátu převládá naopak velmi pozitivní nálada a přesvědčení, že konflikt má potenciál směřovat k vítěznému konci. K tomu samozřejmě přispěla i vyjádření některých západních představitelů, kteří začali opatrně prohlašovat, že si dovedou představit, že by Asad mohl hrát nějakou roli i po skončení konfliktu. Odhadovat jeho osud je ale velmi obtížné. Za prvé není úplně přesně známé, jak se na Asadovo setrvání dívají Rusové. Za druhé, jeho popularita je mimo jeho vlastní kliku a alávitskou komunitu poměrně omezená a i ti Syřané, kteří žijí na režimem ovládaných územích, jej berou spíše jako menší zlo a garanta alespoň určité míry bezpečnosti a sociálního řádu, než jako ideálního vůdce.

An-Nusra údajně působící na území Sýrie je často označována za odnož al-Kájdy. Je tomu ale skutečně tak? Kde se vzala? Jaké jsou její cíle? A jaké jsou její vztahy se samozvaným Islámským státem?

Fronta an-Nusra původně vznikla na podzim 2011 na základně rozhodnutí Islámského státu v Iráku a vedoucích buněk al-Kájdy ohledně jejich zapojení se do syrského povstání. Významným hráčem se pak stala během následujícího roku, kdy se jí podařilo propojit různé roztroušené povstalecké skupinky s islamistickými tendencemi, islamisty, kteří již dříve bojovali proti režimu a po začátku revoluce se dostali různými způsoby z vězení a později také různé zahraniční bojovníky. I přes spekulace o možné roztržce mezi an-Nusrou a al-Kájdou v minulém roce je myslím možné ji označit jako součást této džihádistické sítě. Agendou Fronty an-Nusra je podobně jako v případě Islámského státu zavedení určité formy islámského státního zřízení řízeného islámským právem. Zde je dobré poznamenat, že v tom na rozdíl od IS prozatím dost zásadně selhává. IS vznikl v roce 2013 odštěpením od an-Nusry a zabráním řady jí ovládaných území, takže i když se již objevily z obou stran určité signály, že by mohlo dojít k obnovení vzájemné spolupráce, nebo dokonce k integraci, tak zatím se nic takového nestalo. Obě skupiny tak zůstávají nepřáteli. V posledních několika měsících lze také pozorovat rostoucí rozpory mezi an-Nusrou a různými lokálními skupinami. Nedávno tak například v Idlíbu došlo k otevřenému konfliktu s místními povstaleckými aktivisty.

Jak by se tamní situace dle Vás dala řešit? Existuje vůbec nějaké řešení, jak konflikt ukončit?

Řešení konfliktu v Sýrii je odvislé od toho, že v podstatě tam existuje konfliktů několik. I na základě nedávno dojednaného a poměrně i dodržovaného příměří si lze představit politická jednání mezi režimem a některými zástupci opozice, která by mohla mít nějaké dílčí výsledky. Opozice je ale velmi fragmentovaná a navíc z významné části propojená s radikálně islamistickými skupinami typu Fronty an-Nusra, které představují nepřekousnutelné sousto jak pro režim, tak do značné míry i pro západní země. Mimo to je zde IS, u něhož prozatím pro všechny okolní hráče představuje jediné řešení jeho vojenská porážka. I zde ale budou muset následovat politická jednání s autoritami komunit, které žijí na území pod kontrolou IS a bude třeba získat jejich uznání nového politického řádu. Byť si syrský režim nejspíše stále myslí, že řešení může dosáhnout vojenskou cestou, tak skutečně udržitelné řešení bude muset být výsledkem jednání na různých úrovních - na globální mezi zapojenými velmocemi a mezinárodními organizacemi, na regionální mezi nejdůležitějšími státy podporujícími různé strany konfliktu, na národní mezi různými syrskými aktéry konfliktu a konečně na lokální mezi jednotlivými místními autoritami a předáky militantních skupin.

Jak je to se zahraničními aktéry, jak moc a na čí straně se zapojují? A co Česká republika, angažuje se v konfliktu nějak?

Je asi všeobecně známé, že jednotlivé strany konfliktu jsou podporovány v různé míře ze zahraničí. Rusko, Írán a šíitské milice z okolních zemí (Libanon, Irák) podporují režim prezidenta Asada, jenž by se bez jejich pomoci v současnosti již neobešel. Zatímco ruské letouny poskytují jeho jednotkám vzdušnou převahu a ruští a íránští poradci cvičí režimní vojáky v používání nejnovější ruské techniky, různé šíitské milice, za všechny především libanonský Hizballáh, bojují přímo v poli se syrskými jednotkami a zajišťují taktické poradenství, případně speciální bojové operace. Letectvo Spojených států poskytuje vzdušnou podporu kurdským jednotkám a různí západní poradci a speciální jednotky nejspíše působí i přímo mezi kurdskými bojovníky na frontách, kde se Kurdové střetávají s Islámským státem. Koalice proti Islámskému státu je nicméně mnohem širší a zahrnuje i příspěvky některých států z regionu, např. Jordánska. Turecko a různé státy Perského zálivu, stejně jako movití jednotlivci z daného regionu, poté poskytují podporu islamistickým povstalcům. Některé skupiny jsou podporovány otevřeněji, u jiných, například právě u zmíněné Fronty an-Nusra, je podpora skrytější.

Česká republika se v Sýrii angažuje především co se týče humanitární pomoci poskytované prostřednictvím různých partnerských organizací. Mimo to Česká republika podpořila dodávkami zbraní a munice irácké Kurdy bojující proti Islámskému státu na irácké straně hranice a dále jordánskou a iráckou armádu. Je třeba také poznamenat, že Česká republika je jedním z mála evropských států, které mají stále funkční ambasádu v Damašku.

Problematika uprchlíků je nejen v naší republice každodenním tématem. Ve spojitosti s terorismem se často hovoří o tom, že příchozí uprchlíci jsou teroristé. Nebo to, že každý x-tý příchozí je „nastčen“ samozvaným Islámským státem, nebo jinou organizací, kterou Evropa označuje jako teroristickou. Co si o tom myslíte Vy?

Osobně se domnívám, že pro případné sympatizanty IS je mnoho snadnějších cest, jak se dostat do Evropy, nehledě na to, že jeho utajené buňky již v různých evropských státech působí. Vzhledem k tomu, že IS v současnosti ztrácí iniciativu na většině front, kde bojuje, tak bych spíše řekl, že potřebuje bojovníky na svém území, než aby je posílalo na nejisté útoky do Evropy. Tomu by napovídala i jeho kampaň, kdy se snažil přilákat. Na individuální bázi samozřejmě nejde vyloučit, že operativci IS, jeho sympatizanti, či dezertéři se smísili s ostatními uprchlíky. Na masové úrovni mi to ale přijde velmi nepravděpodobné. To samé platí v podstatě i pro ostatní teroristické skupiny. 

autor článku: Redakce DA