Dnes je sobota 25. listopad, svátek má Kateřina,
je Mezinárodní den bez nákupů.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Alexandra Kollárová: Umění je v Egyptě jednou z forem protestu

přidáno: 18. 03. 2016

Alexandra Kollárová, doktorandka oboru Etnologie, se zaměřuje na moderní umění Blízkého východu. Nedávno se vrátila z Egypta, kde realizovala výzkum mapující současnou uměleckou scénu v Egyptě. Odpověděla nám nejen na otázky týkající se jejího věděckého bádání, ale i na otázky o aktuální situaci v zemi.

Alexandra Kollárová absolvovala Katedru Blízkovýchodních studií na FF ZČU v Plzni a v současnosti je doktorandkou oboru Etnologie (ve své disertační práci se věnuje soudobému uměleckému aktivismu v Káhiře). V minulosti navštívila Katar, Libanon, Írán, Turecko a její poslední výzkumný pobyt se odehrál v Káhiře. Mezi její nejen výzkumné zájmy patří především současné moderní umění na Blízkém východě, formy uměleckého aktivismu, islámské umění a manifestace islamofobie v evropské výtvarné tvorbě.

Proč jste se rozhodla pro egyptské moderní umění? Je něco, čím je specifické, respektive odlišné od uměleckých tvoreb z jiných arabských zemí?

Obecně mě zajímá jakékoliv umění a vzhledem k tomu, že jsem absolvovala Katedru zaměřenou na Blízký východ, se můj odborný zájem stočil na výtvarnou produkci  z tohoto regionu. Moje prvotní pozornost se tedy nezaměřovala na konkrétní stát, fascinovala mě současná íránská fotka stejně tak jako káhirský street art. Později se mi naskytla možnost vycestovat na několik měsíců právě do Egypta. Výtvarná scéna v Egyptě má oproti jiným arabským krajinám delší tradici. Byl prvním arabským státem, na jehož území vznikla akademie výtvarných umění, stejně tak i muzeum moderního umění. Byť se na první pohled může zdát, že byla role výtvarného umění marginální, hrálo ve 20. století důležitou úlohu. Bylo například nástrojem v boji za ženskou emancipaci – vůdčí postava v boji za práva žen Hudá Šaráwí byla sama umělkyně a podporovala moderní umění jako jeden z podstatných fenoménů, které vedou k rozvoji moderní rovnoprávné egyptské společnosti. Od 50. let se však postavení umělců značně odvíjelo od schopnosti kooperovat s vládnoucím režimem. Z uměleckého aktivismu se pak mnohdy stával umění propagandistické. Takovouto paralelu pak sledujeme například i v Iráku za režimu Saddáma Husajna, který netoleroval pluralitu názorů a poskytoval patronát pouze těm umělcům, kteří byli ochotni přijímat státní zakázky. Na závěr chci jen podotknout, že podoba egyptského umění nemusí nutně korespondovat s uměním, které v rámci euroamerické společnosti definujeme jako moderní.

V českém prostředí není arabské umění příliš známé... Je nějaké dílo, které je zde proslulé, jen se neví, že se jedná o dílo umělce z BV?

Pojem arabské umění se velmi nepoužívá – spíše hovoříme o umění islámském. Islámské umění zahrnuje nejčastěji architekturu, umění kaligrafie, práci s kovem, keramiku, perské koberce a tak dále. Domnívám se, že toto umění, které je spíše spojované s řemeslem, je v českém prostředí známé, problém nastává spíše se současnou výtvarnou produkcí. Česká veřejnost se mnohdy domnívá, že region Blízkého východu kromě monumentálních mešit, krásně zdobených koránů a perských koberců ani jiný druh umění neskýtá. Moderní umění, potažmo současná tvorba je zde spíše neznámá. Osobně neznám žádný významný moderní počin v českém prostředí od umělce z Blízkého východu. Pokud hovoříme o islámském umění, palác Kinských disponuje sbírkou umění Afriky a Asie, kde nalezeme několik artefaktů z islámské kulturní sféry.    

Co je hlavním obsahem a motivem současných umělců z Blízkého východu všeobecně, co je nejčastějším motivem egyptských umělců?

Obávám se, že blízkovýchodní region je příliš velký a rozmanitý, než abych mohla podat uspokojivou odpověď. Snažím se vyhýbat přílišným generalizacím, ovšem pokud bych chtěla najít jeden společný rys, tak ten, že současné umění Blízkého východu opouští tradiční techniky výtvarného vyjádření a vydává se cestou nových médií – videa, fotografie, instalace, konceptuálního umění a performance. Tato nová média totiž usnadňují sebevyjádření, které se v rámci současného umění Blízkého východu nese spíše v duchu uměleckého aktivismu. Ocitáme se v době, kdy je možné prostřednictvím umění vyjádřit politické a sociální úvahy lokálních intelektuálů, které dosud nebylo možné zveřejnit. Tabuizovaná témata jsou nyní běžně artikulována skrze umění, a to ať už explicitně nebo symbolicky. Mnoho z vlastníků galerií a kurátorů blízkovýchodního regionu riskuje, když nabízí prostor mnohdy kontroverzním výstavám, které otevírají témata homofobie, feminismu, exilu a války. To je především případ Egypta.

Mohla byste stručně nastínit, jaká panuje atmosféra v Egyptě nyní?

Jak velice trefně podotknul můj školitel doktor Daniel Křížek, současný prezident as-Sísí je jako Mubárak na steroidech. Jinými slovy, situace se zdá být horší, než byla před příchodem takzvaného Arabského jara. U moci je armáda, nepohodlní lidé často zmizí a už se o nich nikdo nikdy nedoslechne. V zemi je velká chudoba, cena základních potravin dále roste, mzdy se však nemění. Jsem přesvědčena, že každodenní život pouličního prodavače či zemědělce je vysilujícím bojem o přežití. V době mého pobytu se situace poměrně vyhrotila, neboť se očekávaly demonstrace na pětileté výročí revoluce. Mnoho neziskových organizací a galerií tak bylo bez udání důvodu zavřeno. Stejně tak umělci, novináři a spisovatelé zmizeli nebo byli uvězněni. Revoluce tedy nenaplnila očekávání, na druhou stranu vím, že je u mnohých Egypťanů přítomen pocit, že již jednou dokázali vyjít do ulic a bok po boku něčeho dosáhnout. Nevidím důvod, proč by se to nemohlo opakovat.

Na jakém místě vzniká v současné době nejvíce uměleckých děl od egyptských autorů – v Egyptě, nebo někde v zahraničí? A z jakého důvodu?

Je řada umělců, kteří se rozhodli z ekonomických a bezpečnostních důvodů opustit region Blízkého východu a začali svůj nový život v diaspoře. Ovšem většinou se to netýká Egypťanů – výjimku tvoří elity, které si to mohou dovolit. Důvod je zřejmě ten, že oproti Sýrii či Iráku není situace natolik kritická. V Egyptě neprobíhá otevřený válečný konflikt a lidem nehrozí bezprostřední újma na životě.

Jaké umělecké dílo z Blízkého východu nejvíce obdivujete a proč?

Mé první kroky po příjezdu do Káhiry vedly na náměstí Tahrír, které se v době revoluce v roce 2011 stalo centrem protestů. Zdi kolem kruhového náměstí jsou stále obklopovány street artem, který já osobně v tomto městě považuji za nejviditelnější projev káhirského uměleckého aktivismu. Stěny ulic táhnoucí se od americké univerzity směrem k dalšímu náměstí Talaat Harb, jsou celé pokryté revolučními nápisy, které neodkazovaly pouze na události související s pádem prezidenta Husního Mubáraka, ale také na občanskou nespokojenost se současným režimem prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího. Teprve když jsem stála v ulicích Káhiry, tak jsem si uvědomila, že jsou to ulice a kresby na zdech, které podávají svědectví a jsou nositeli dějinné paměti. Jsou to ulice, kde lidé žijí, potkávají se a mluví. Byly to tyto ulice, kde lidé byli nejsilnější ve své jednotě, ale také zároveň nejzranitelnější – mnoho z nich bylo uneseno, zraněno, nebo zabito. Paralelně s jejich bojem o ideály vznikaly malby a kresby na zdech, které zaznamenávaly a artikulovaly mnohé pocity a impulsy.  

Co cenzura v umění, probíhá v Egyptě? Pokud ano, z jaké strany, ze strany politického establishmentu, nebo je spojená spíše s náboženskou rovinou?

Od roku 2013 je fakticky u moci armáda. Islamisté tvoří opoziční skupinu paradoxně stejně jako umělečtí aktivisté a obě skupiny čelí různým formám útlaku. Cenzura tak skutečně probíhá ze strany vlády a má mnoho podob – od běžných zákazů výstav a propagace, až přes zastrašování, uvěznění a fyzickou likvidaci umělců. 

Pokud bychom se posunuli od umění, jaká je tam vlastně bezpečnostní situace? Je bezpečné tam jezdit?

Jak jsem již řekla, opozice záhadně mizí, zatýká se a zřejmě i mučí. Ovšem nic z toho se netýkalo zahraničních pracovníků či studentů. Já osobně jsem se během svého pobytu cítila v bezpečí, běžně jsem jezdila metrem, vycestovala vlakem do Horního Egypta a pohybovala se volně v ulicích i v pozdních hodinách. Vnímání bezpečnostní situace se ovšem zhoršilo po nešťastném lednovém incidentu, kdy v centru města zmizel italský student, jehož umučené tělo bylo později nalezeno na káhirském předměstí.

Mohla byste incident přiblížit?

Byť se nakonec žádné masivní demonstrace 25. ledna nekonaly, situace v Káhiře byla dosti napjatá. Bylo zatčeno mnoho aktivistů a především ve čtvrti Downtown probíhaly domovní prohlídky. Ten den v centru města zmizel i osmadvacetiletý student Cambridge, v den kdy v ulicích bylo nejvíce ozbrojených bezpečnostních složek. Tato podivnost vyvolala spousty spekulací, zda se nejednalo právě o zásah z jejich strany. O devět dní později  se našlo jeho tělo, které neslo stopy mučení. Je tak dosti možné, že se mu přihodilo to, co Egypťanům běžně hrozí. Vyšetřování stále probíhá a nejsem si jistá, zda pravdu někdy poznáme. 

Jako žena, Evropanka – neměla jste problém integrovat se do „umělecké egyptské komunity“? Podařila se Vám integrace?

Vzhledem k tomu, že jsem se většinu času pohybovala mezi uměleckými aktivisty, je zřejmé, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si získala jejich důvěru. V průběhu práce v terénu jsem také trávila co nejvíce svého času v galerii Townhouse. V prostoru starého bytu nad výstavními prostory a knihovou pracoval malý kolektiv pracovníků. Velkou výhodou při vyhodnocování dat byla jejich naprostá otevřenost. Tato důvěra k mé osobě pramenila právě z faktu, že jsem Evropanka. Byť mě neustále svíral pocit, že to zřejmě není zcela dobře, po několika týdnech jsem si uvědomila, že díky tomuto nezměnitelnému faktu mám přístup doslova ke „všemu“.  Zcela otevřeně se přede mnou diskutovalo o současné politické situaci, o nutnosti odporu a tak podobně. Jakákoli překážka, na kterou jsem narazila, nikdy nesouvisela s faktem, že jsem žena.

S jakým faktem tedy souvisela?

Většinou to byly běžné komplikace související s realizaci terénního výzkumu. Od prvotní obavy z nedostatku informátorů přes problémy s místním dialektem arabštiny.  

Během programu letošního (šestého) ročníku Arabfestu vystoupíte i se svou přednáškou. Můžete stručně představit, o čem budete hovořit?

Mnoho výstav současného umění Blízkého východu se snaží přiblížit tuto tvorbu evropskému či americkému divákovi. Bohužel mnohdy dochází ke generalizacím a k tomu, že je Blízký východ neustále prezentován pod určitými tématy, které jsou ve shodě s mediálním obrazem tohoto regionu. Převládá tak konstrukt „my“ versus „oni“, aniž by to kurátoři výstav zamýšleli. Velmi bych si přála alespoň částečně vyvrátit tento zjednodušující přístup.

autor článku: Redakce DA