Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Dr. Hynek Jůn, jeden z předních českých odborníků na terapeutickou práci s lidmi s autismem, navštívil v listopadu 2017 Dobříš, aby zde vedl seminář pro zájemce z řad pečujících o osoby s mentálním postižením v rámci projektu „Pečovat a žít doma je normální“. Hlavním tématem bylo zvládání různých typů slovně agresivního chování, v druhé části se seminář týkal tématu práce se sexualitou mentálně postižených. Nabitý sál Městské knihovny Dobříš zaujatě naslouchal bohatým zkušenostem přednášejícího a užíval si jeho daru vtipně a poutavě sdílet užitečné informace a rady z jeho bohaté terapeutické praxe. Protože řada věcí, které během semináře zazněly, má širší význam a může oslovit i ty, kdo se semináře nezúčastnili, rozhodli jsme se formou krátkého rozhovoru ty nejzajímavější postřehy zprostředkovat čtenářům Dobříšska Aktuálně.

Proč je právě verbální forma agrese důležitým tématem terapeutické práce? Není verbální agrese méně závažná než agrese fyzická?

Z hlediska bezprostředně hrozících následků se v sociálních službách samozřejmě jeví fyzický útok jako nebezpečnější. Nicméně při zvládání fyzické agrese máme zpravidla jednodušší situaci. Fyzická agrese může proběhnout pouze tehdy, pokud jsou útočník a napadený k sobě dostatečně blízko. K jejímu zabránění zpravidla stačí se poněkud vzdálit. U verbální agrese toto neplatí. Ta může probíhat téměř na libovolnou vzdálenost a její zastavení je také mnohem obtížnější.

V čem tato obtížnost spočívá? Existují nějaké techniky zvládání verbální agrese, které se člověk může naučit?

Tuto otázku dostávám poměrně často, ale v případě verbální agrese je to s technikami složité. Zpravidla nefungují univerzálně a nelze si je jednoduše osvojit. Obecně je jejich význam spíše přeceňován, a naopak je podceňována hodnota vztahu. Pokud máme s člověkem, který je v roli agresora, vytvořený vztah, na kterém je možné stavět, lze řadu situací zvládnout dobře. Takový vztah ale samozřejmě nevznikne ze dne na den, je to otázka dlouhodobé, trpělivé, každodenní práce.

Ano, jak má ale člověk v konkrétní situaci, kdy je svědkem či cílem něčí verbální agrese jednat?

V první řadě je důležité si uvědomit sama sebe, soustředit se na to, co se mnou verbální agrese druhého člověka dělá, a pokusit se sama sebe zklidnit. V druhém kroku je užitečné se zaměřit na vlastní tělo a na to, jaké směrem k agresorovi vysíláme fyzické signály. Teprve poté, kdy máme tyto dva momenty pod kontrolou, můžeme se pokusit verbální útok nějakým způsobem zvládnout. Je ale potřeba říct, že se často nejedná o zvládnutí ve smyslu vítězství, spíše jde o to v takové situaci obstát se ctí, tak aby se člověk nemusel za sebe stydět. Zvítězit nad verbálním agresorem, který je v této činnosti dlouhodobě trénovaný, protože se dokáže s někým pohádat třeba i několikrát denně, je totiž prakticky nemožné.

Ale přesto, existují nějaké možnosti, jak lze v takové situaci lépe obstát, které byste mohl čtenářům poradit?

Samozřejmě, nějaké možnosti jsou. Nejdůležitější ze všeho je prevence, to znamená předcházení verbální agresi. K té se můžeme ještě vrátit. V situaci, kdy verbální agrese již probíhá, máme v zásadě tři možnosti. Můžeme se pokusit buď takovou agresi přehlušit, použít sílu svých argumentů a své autority k tomu, abychom ji zvrátili opačným směrem. Druhá možnost je použít přibližně stejnou sílu jako agresor a snažit se hádku zneutralizovat. A třetí, asi nejzajímavější možnost je ta, kdy se pokoušíme vzít agresorovi vítr z plachet tím, že přijmeme jeho úhel pohledu, vlastně mu dáváme věcně za pravdu. Aby však tento postup fungoval, musí to být z vaší strany upřímné, pokud agresor vycítí falešný tón, může ho to ještě víc rozzuřit. Obecně platí, že když na nás někdo křičí, je verbálně agresivní, je dobré se vyvarovat vlastního vzteku. Mnohem účinnější způsob, jak agresi eliminovat, je dostat se do stavu smutku, kdy je nám vzniklé situace líto a snažíme se najít chybu na své straně, nebo do stavu zájmu, kdy se snažíme situaci vyhodnotit objektivně a rozebrat chyby na obou stranách.

A co fyzický kontakt? Má smysl pokoušet se verbálně agresivního člověka, je-li to někdo, koho známe, zklidnit například dotykem nebo objetím?

Ano, může to pomoci ke zklidnění, avšak musí být splněno několik základních podmínek. Zaprvé, musí to být cesta, která je nám samotným vlastní. Pokud sami máme velikou „osobní bublinu“ a není nám příjemné, když se nás někdo v každodenních situacích dotýká, nemá smysl se pokoušet tímto způsobem někoho zklidnit. Za druhé, pokud víme, že pro toho, koho se chceme pokusit zklidnit, není fyzický kontakt příjemný ani v běžných situacích, nemá smysl se ho dotýkat v situaci, kdy je rozčilený, naopak tím můžeme agresi ještě zesílit. A za třetí, fyzický kontakt může vést k eskalaci agrese tehdy, pokud nás nebo naše jednání agresor vnímá jako původce, příčinu jeho vzteku.

Zmínil jste se o prevenci verbální agrese. Můžete uvést nějaké příklady, jak taková účinná prevence vypadá?

Jsou některé postupy, které se nám v terapeutické práci s klienty osvědčily, a je tudíž možné je doporučit. Účinným způsobem předcházení verbální agresi je rozdělení zodpovědnosti. Když rozebíráte s dítětem nebo klientem zpětně situaci, v níž se zachoval agresivně vůči druhému, může být užitečné přiznat mu část pravdy, uznat, že za jeho rozčilení nese vinu ten druhý, i když je to poněkud zjednodušující. Zároveň je však třeba jasně říct: „Ano, chápu to, on tě naštval, a zároveň za to, že jsi na něj křičel, nadával jsi mu, nebo jsi ho dokonce praštil, jsi zodpovědný ty a nikdo jiný.“ Další možnost je přenést co největší díl zodpovědnosti za to, jaký bude mít nadcházející situace průběh, zda dojde k hádce či ne, na potenciálního agresora.  Říci mu: „Když budeš chtít, tak můžeš tady tu situaci (např. skupinovou terapii, vyučovací hodinu apod.) naprosto rozbít. Umíš to, jsi velmi chytrý, nikdo na tebe nemá. A já budu velmi rád, pokud to neuděláš, prosím.“ Velmi také pomáhá to, když se při rozebírání konfliktních situací snažíme vyvarovat některých slov, která působí rozrušujícím dojmem a mohou konflikt spíše prohlubovat. Není například příliš šťastné ptát se agresora: „Proč jsi to udělal?“ Lépe je zeptat se: „Co se stalo?“. Od určitého věku dítěte, například od 13 let je možné, pokud se jedná například o dítě s vysoce funkčním autismem (Aspergerovým syndromem) nebo lehkou mentální retardací, zkoušet aplikovat tzv. „cestu Batmana“. Znamená to snažit se dítěti vysvětlit, že má na výběr, jakou cestu si v životě zvolí. Může si vybrat mezi „cestou blázna“, kterého okolí vnímá jako někoho, kdo jej svým chováním obtěžuje, a „cestou Batmana“, který si do společnosti obléká „převlek“ slušného sociálního chování, neobtěžuje okolí svou výjimečností na úkor ostatních, nesnaží se být výjimečný za každou cenu.

Lidé někdy nerozumí tomu, jak je možné, že se člověk trpící mentální poruchou, dostane ze stavu zdánlivého klidu velmi rychle do stavu silného rozrušení, které může skončit až naprostým výbuchem, jehož důsledkem je v krajním případě jeho hospitalizace. Kladou si otázku, je-li vůbec možné tomu nějak předejít?

Důležité je snažit se si představit, co se v každodenním shonu odehrává uvnitř člověka, trpí-li například některou z forem autismu. Běžné situace pro něj mohou být zdrojem narůstajícího stresu, který může vést i ke zmíněnému výbuchu. Znamená to, v roli rodiče, blízkého, učitele či terapeuta, nejen být vnímaví a snažit se umožnit průběžné odbourávání tohoto napětí (např. nějakými oblíbenými činnostmi) dříve než dojde k jeho eskalaci, ale také učit dítě nebo klienta, aby sám dokázal rozpoznat hrozící krizi a sám si včas nějaké uvolnění (zálibu, sladkost apod.) „naordinoval“.

Často bývá doporučováno, aby se pečující, zpozoruje-li u dítěte či jiné osoby, o kterou se stará, rostoucí napětí či agresivitu, pokusil převést jeho pozornost od zdroje napětí někam jinam. Myslíte si, že je tento postup využitelný univerzálně?

To si nemyslím. Zpravidla je možné tímto způsobem uspět pouze v případě nízké úrovně napětí. Pokud si představíme stupnici od jedné do pěti, kde jednička je úplný klid a pětka je výbuch, pak odvedení pozornosti může pomoci snížit napětí z dvojky na jedničku nebo z trojky na dvojku, ale v případě čtyřky nebo pětky nemá žádný vliv nebo je dokonce kontraproduktivní. Právě proto je důležité učit se rozpoznávat již nízkou úroveň napětí a včas s ním pracovat.

Děkuji Vám za rozhovor.

PhDr. Hynek Jůn Ph.D. (*1974) Speciální pedagog. Po střední průmyslové škole v Lokti vystudoval HTF UK, obor učitelství a teologie. Zde se seznámil s psychopatologií v podání paní profesorky Vágnerové a na praxi v MŠ s chlapcem s autismem. Tato kombinace rozhodla o jeho dalším profesním životě. Absolvoval doktorandské studium na PedF UK (2007), kde se věnoval použití kognitivně behaviorální terapie (KBT) u lidí s autismem. Pracuje jako terapeut v poradenském středisku NAUTIS – Národní ústav pro autismus, z.s. (dříve APLA Praha). Zabývá se eliminací problémového chování (agrese, autoagrese, rituály aj.) a nácvikem nových způsobů sociálního chování u lidí s poruchou autistického spektra. Věnuje se přednáškové činnosti na PedF UK, HTF UK, seminářích NAUTIS, v sociálních službách a školách pečujících o lidi s autismem