Dnes je pátek 24. listopad, svátek má Kateřina,
je Mezinárodní den bez nákupů.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Jiří Řehulka: dosmrtná mentální mánička z Rosovic

přidáno: 26. 02. 2017

Rozhovor s Jiřím Řehulkou o muzice, která jde ze srdce, o hudbě k televizním pohádkám a o tom, že za každým úspěšným mužem stojí skvělá žena.

Je kytara a vůbec muzika součástí Vašeho života odmalička?

To ne, nikdy jsem nechodil k žádnému profesionálnímu učiteli a ke kytaře jsem se dostal až později. Mám šest sourozenců a tak ani nebyl čas, aby mamka řešila, jestli někdo z nás má talent na hudbu, fotbal nebo malování. Starost byla spíš o to, abychom chodili slušně oblečení a nepropadali ve škole. Kytaru jsem objevil asi v šestnácti letech, když jsem šel na svojí první „pařbu“. Tam jsem slyšel akustickou kytaru naživo a tak dlouho jsem mučil kamarády, aby mě naučili alespoň čtyři základní akordy, až se mi to povedlo. No a pak jsem trávil vlastně svá pubertální léta s kytarou u ohně.

Kdy jste zatoužil pořídit si svojí první kytaru?

Když jsem sedával ve tři ráno na břehu Litavky, viděl jsem, jak padá rosa a do toho rozezníval struny kytary. Tam jsem v sobě objevil ten nádherný pocit z hudby a donutilo mě to ušetřit si na svou první kytaru.

Máte ji dodnes a jde s Vámi hudba od té doby životem?

Kytaru jsem nedal z ruky až do období, než jsem nastoupil na vojnu. Tam vůbec nastalo takové mrtvé období života. V roce 1989 jsem 29. září oslavil 18. narozeniny, 17. listopadu proběhla revoluce, před Vánoci jsem dostal výuční list a 3. ledna 1990 jsem nastoupil na vojnu. Téměř dva roky kytara neexistovala. Na vojně šlo jen o to, nějak si to tam odbýt. Měl jsem z toho všeho hrozný maglajz v hlavě. Po návratu z vojny jsem zjistil, že omyl byl i vyučit se zedníkem, protože tahle práce mi žádnou radost nepřinášela. Dost jsem se v tom v té době plácal. Prostě revoluční období, kdy je Vám 18 let, jednou nohou jste v reálném socialismu a hlavu Vám někdo cpe do reálného kapitalismu, no co s tím? Nějakou dobu jsem to řešil častými návštěvami Velkého kotle v Příbrami, kde u piva sedělo takových zoufalců víc. Pak jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Musel jsem pryč a dostal se tak do Prahy, kde jsem začal nový život.

Kdy se Vám do života vrátila kytara a muzika?

Když jsem se v roce 1993 vydal na zkušenou do Prahy, dostal jsem nabídku pracovat coby sanitář na psychiatrické klinice na Karlově náměstí. Zjistil jsem, že humanitní obory jsou mi mnohem bližší a zednickou lžíci jsem prostě zahodil a řekl, že už ji nikdy nevezmu do ruky. Nicméně, nikdy neříkej nikdy. Když jsem tenkrát seděl sám v bytě ve Vršovicích, napadlo mě, že bych mohl vzít do ruky zase kytaru, abych ten čas nějak vyplnil.  Muzika se mi vrátila i s kytarou do života a už mě neopustila.

Jak začínal nový život?

Na psychiatrické klinice jsem začal navštěvovat i večerní školu a za čtyři roky jsem měl v kapse diplom, na kterém mám napsáno – Jiří Řehulka – všeobecná zdravotní sestra. Tehdy jsem potkal i skvělou ženu, se kterou jsem chtěl zůstat už napořád. Nejdříve jsme se Stáninkou, mou ženou, bydleli v malé garsonce a bylo nám dobře, byla to krásná doba. Přišlo plánování budoucnosti, dětí a potřeba většího bydlení. Zjistil jsem, že se zdravotnickým platem naše budoucí jistoty moc nepodpořím. Tak jsem se odhodlal, udělal si živnostenský list, v 28 letech řidičák, oprášil zednickou lžíci a od té doby to dělám už 12 let. I když jsem před lety řekl, že zedničinu už nikdy dělat nebudu, život tomu chtěl trochu jinak.

Víte přesně, kolik jste napsal textů a máte je schované?

Stáninka byla tak hodná a dlouho mi je všechny přepisovala na stroji a řadila do šanonů. Skončili jsme takhle asi u nějakých 130 písniček, dost jich nosím jenom v hlavě. Dneska by jich bylo asi tak kolem 250.

Jaká hudba Vás osobně ovlivnila a kterou máte rád?

Dospíval jsem v éře na konci 80 a začátku 90 let, což bylo v době, kdy byl na vrcholu heavy metal, který mě doslova zasáhl u srdce. Kapely jako Metalika, Iron Maiden nebo Saxon. V Příbrami jsme tenkrát chodili do dneska rozpadající se restaurace U Podařilů, kde se pořádali první heavy metalové zábavy a kde jsme statečně mlátili hlavama o parkety na tehdejší první pecky příbramské heavy metalové skupiny Gentiana. Pak jsem přišel do party starších kluků, kteří mi poprvé pustili Pink Floyd, a já měl pocit, že snad slyším hudbu z jinýho světa. Když jsem ale chytil kytaru, bylo mi jasné, že ze mě nikdy žádnej drsnej rockovej text nevypadne.

V současné době se ale trochu do folk-rockové hudby pouštíte.

Pro mě je to známka, že se vyvíjím jako muzikant. Když jsem nahrával duet s ostravskou písničkářkou Petrou Göbelovou – Chodníky, což je taková rock-popová písnička, přivedlo mě to na nápad, že některým mým písničkám by slušel k tomu folku nějaký přídavek. A tak jsem s nápadem folk-rockového žánru šel za Petrem Votavovou, se kterým jsem nahrával i své první CD a zkusili jsme to. Někdy na podzim v roce 2015 jsme dali dohromady Malý beat, ve kterém hraje Petr Votava na basovou kytaru, jeho syn Kryštof na bicí, já na akustickou kytaru a dohromady nám z toho vychází právě taková folk-rocková muzika.

Jedno sólové CD s názvem “Odpojen“ už máte vydané, připravujete teď nějaké nové třeba s Malým beatem?

Připravujeme CD i s Malým beatem, ale kdy vyjde, to Vám neřeknu, vše je rozpracované. Máme nacvičený play list a jsme schopní pojmout dvouhodinový plnohodnotný koncert, s čímž se samozřejmě musíme nejdříve trochu prosadit.

Můžeme se tedy těšit, že Vás s Malým Beatem brzy uvidíme někde na veřejnosti?

Mám velkou radost, protože paní Kastnerová z města Dobříš přijala naši nabídku vystoupení na Májových slavnostech města Dobříš v tomto roce. Vidět nás tedy můžete v sobotu 20. května přímo na hlavním pódiu, ale čas Vám ještě přesně nepovím. Nejbližší koncert, který teď připravujeme, bude 1. dubna v Rosovicích, kam srdečně zvu všechny, kteří mají mou hudbu rádi i ty, kteří by si ji třeba chtěli poslechnout. Aktuální informace o všech vystoupeních můžete sledovat na mém facebookovém profilu – Jiří Řehulka.

Kromě Malého beatu hrajete jinak sám?

Do doby, než jsem začal tvořit s Malým beatem, jsem hrál většinou sám. Občas se ale stane, že někoho požádám, aby mě doprovodil. Někdy totiž tvořím písničku a už v ní slyším další nástroje, třeba housle nebo flétnu. Potom často oslovuji Danielu nebo Radku Lenertovic, které mi vždycky ochotně pomůžou. Danuška vezme flétnu a zahraje přesně to, co po ní chci. Stejně tak mi pomáhá třeba pan učitel Petr Kafka ze ZUŠ Dobříš, který mi na mé CD Odpojen doplnil písničku o akordeon a vyučuje mého syna Sašu na klavír.

Vaše první CD v sobě skrývá písničky s příběhy ze života, kde berete inspiraci pro texty?

Někdy mi stačí jen malý impuls pro vznik písničky nebo nějaké potkání, rozhovor. Například písnička Krizová je o starším chlapovi, který se zblázní do mladé holky. Vznikla, když jsem seděl se svým kamarádem. Řešili jsme tenkrát „důležité chlapské věci“ a on se mě zeptal, jaký mám názor na nevěru chlapů, kteří mají krizi středního věku a začínají „honit“ mladé holky, aby si něco ještě dokázali. Dost mě zaskočil, protože jak já říkám, když na něco nemáte čas, tak ani nemáte čas si o tom něco myslet. Nicméně pro mě to byl tak silný motiv, že už když jsem jel domů autem, písnička se mi rodila v hlavě. Hned jak jsem přijel, zavřel jsem se do kotelny mezi kotel a bojler a v podstatě v kuse vznikla písnička Krizová. Jindy jsem zas dělal úplně obyčejnou zakázku, která trvala asi půl dne. Starý pán, pro kterého jsem pracoval, mi pak uvařil kafe, ohřál párek a začali jsme si povídat. Vyprávěl mi o tom, jak je mu smutno, protože už je tu tři roky sám bez své ženy. Přiznal, že když ještě žila, vůbec si toho nevážil, zlobil ji a pořád někam utíkal. Když jsem večer přijel domů, zavřel jsem se v kotelně a vznikla písnička Dědeček.

Máte nějakou svou nejoblíbenější písničku?

Abych řekl pravdu, tak pro mě je každá nová písnička, kterou vytvořím, tou nejlepší a v tu chvíli tak i tou nejoblíbenější. Text pro mě musí mít sílu. Když jsem psal písničku Josef skladník a Marie pokladní, tak mi tekly slzy, protože ten příběh pro mě samotného byl neuvěřitelně emotivní.  Kdybych měl vybrat jednu, byla by to písnička Múzy, která vyjadřuje hodně o mých vlastních pocitech. Často slyším, jak je skvělý, když člověka objímá a líbá múza, ale ono to má taky druhou stránku věci. Takové múzy dávají někdy umělcům pěkně zabrat. S touhle písničkou jsem se dostal až do finále soutěže Autorská porta v Ústí nad Labem, ukázala mi, že bych se měl muzice více věnovat a že to má smysl.

Jak vznikla písnička k pohádce Sněžný drak?

Myslel jsem, že neumím napsat písničku na zakázku, ale když ta možnost od pana režiséra Sokolovského přišla, už po telefonu, když mi popisoval, o čem pohádka je, tak se mi rodily v hlavě slova. Vznikla písnička Potůček života, která je ale na mém CD Odpojen, protože produkce takovou nechtěla. Dostal jsem tedy do ruky scénář, šel a napsal písničku Sněžný drak, kterou jsem jim poslal. V tu dobu jsem měl podepsanou smlouvu na dílo, což znamenalo, že písničku napíšu, ale nazpívá ji někdo jiný. Přišel den první produkce pohádky a já zjistil, že písničku nazpívala paní Ilona Csáková. Tenkrát mě to zaskočilo a vůbec jsem nepochopil, proč písničku zpívá zpěvačka, když byla psaná z pocitu chlapa, navíc byla úplně pozměněná melodie a na mě dosedla autorská mrzutost. Písnička ztratila dynamiku i kouzlo. Naštěstí se panu Sokolovskému líbila moje verze víc a tak mi zavolal: „Pane Řehulko, kopeme za Vás, nemohl byste přijet do studia a nazpívat ji a my ji pak předložíme producentům, kteří se rozhodnou, jakou verzi použijí. Jenom je tu taková maličkost, my už Vám za to nemáme co dát.“ Tenkrát jsem řekl, že to rád udělám a ať napíšou smlouvu třeba na korunu, že je mi to jedno. No a nakonec je opravdu u pohádky Sněžný drak moje verze a já jsem za to moc rád, i když jsem z toho nezbohatl.

Se svou rodinou dnes bydlíte v Rosovicích, jak jste se dostali se Stáninkou z Prahy právě sem?

Když jsme plánovali založit rodinu, potřebovali jsme větší bydlení a jelikož jsme oba z vesnice, rozhodli jsme se, že koupíme nějaký starší baráček, který já opravím a tam budeme žít. Jezdívali jsme přes Rosovice do Bradkovic na houby a tady jsme objevili nádhernou starou chaloupku v křoví, zarostlou a polorozbořenou. Když jsme ji kupovali, už byl na cestě náš první chlapík, a tak jsem měl co dělat, abych zvládl vše opravit do obyvatelného stavu. Myslím, že to období nás se Stáninkou hrozně sepjalo. Žili jsme tenkrát asi tři čtvrtě roku v jedné malé místnosti, kde jsme spali, myli se, vařili si a dokonce jsme tam asi tři týdny neměli ani elektriku a byli jen o svíčkách.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí skvělá žena.

To je pravda a já mám opravdu úžasnou ženu i děti, které mi dělají jen radost. Sašovi je 12 let a chodí na gymnázium v Dobříši, Apolence je 9 let a zatím navštěvuje základní školu v Rosovicích, ale vypadá to, že půjde ve šlépějích bráchy. Jsem moc pyšný táta a je mi jasné, že na tom, jaké máme se Stáninkou skvělé děti, má hlavní zásluhu hlavně ona. Když jsme měli ještě děti malé a já viděl Stáninku, jak se najednou musí jako žena zastavit ve svém vývoji a zůstat s dětmi doma, inspirovalo mě to k napsání jednoho z mých nejhezčích textů. Tahle písnička je psaná pro ženu, ale když jsem ji nabízel jedné zpěvačce, řekla mi: „Na tohle já ještě nemám dost odžito.“ Písnička se jmenuje Žalm nehybnosti a je to právě o tom, že i když žena tráví většinu času s dětmi a je uvázaná doma, ještě to neznamená, že její mysl zkrátí rozpětí  lednička -  sporák. Sice stojí doma, okolo děti, na plotně hrnec a může vypadat naprosto obyčejně, ale v hlavě může páchat třeba naprostou revoluci.  Já si ho nezazpívám, tak snad se jednou někdo najde.

Pozn. redakce: Jiří Řehulka podporuje každý měsíc pravidelnou částkou projekt 1000 statečných.

autor článku: Denisa Havlíčková