Dnes je čtvrtek 23. listopad, svátek má Klement.

Rozhovory na Dobříšsku aktuálně

Karel Čihák: Prožil jsem příběh jako z Titaniku

přidáno: 20. 11. 2015

Karel Čihák by Dobříš za nic nevyměnil. Věděli jste ale, že strávil se svou kapelu Dynamic band celkem deset let v zahraničí? Vystupoval v Americe, Švýcarsku, Rakousku nebo třeba ve Skandinávii. Na svých cestách dokonce prožil příběh jako z Titaniku. Uživí se ale člověk hraním s kapelou? Jak se stát úspěšným muzikantem a co má hudba a fotbal společného? To vše nám Karel Čihák v následujícím rozhovoru prozradil.

Jak jste se k hudbě dostal?

Já jsem dobříšský patriot. Narodil jsem se v Dobříši a strávil jsem tu celý život. Když mi bylo šest let, přišel na naši základní školu pan Brajer z hudebky, který hledal šikovné děti na nástroje. Zjistil, že dobře slyším, a tak jsem nastoupil do dobříšské hudební školy. Hudební sluch jsem měl v rodině - prababiččin bratranec byl skladatel a houslista Josef Suk z Křečovic. Když jsem dokončil základní školu, šel jsem studovat na vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Po absolvování jsem hrál u vojenské hudby v Příbrami. Takže jsem měl k Dobříši pořád blízko. Strávil jsem tu celý život mimo deseti let, co jsem byl v zahraničí.

Co jste tam dělal?

S mojí kapelou Dynamic band jsme vyhráli konkurz na angažmá v zahraničí a odjeli jsme na rok do Ameriky. Vystupovali jsme na lodi, která jezdila kolem Ameriky. Viděli jsme třeba Karibik, Mexiko, New York nebo Miami. Pak jsme vyrazili na angažmá v Norsku, Rakousku a Švýcarsku, kde jsme strávili osm let.

A kde se vám líbilo nejvíc?

Ve městě Victoria. Krásné kanadské město pod Vancouverem v Britské Kolumbii. Nejkrásnější město na světě! Pak se mi líbilo v mexickém Acapulcu, v Portoriku a v Miami. Nebo Aljaška je nádherná - leží tam i moje oblíbené město Juneau. Ve Vancouveru jsem byl tři měsíce, taky doporučuju. Amerika je prostě bláznivá ... Ale dlouhodobě bych tam nežil.

Jak se liší americké a české publikum?

V Americe se musí hrát jejich muzika. Když jsme byli na lodi, hráli jsme pro publikum věkově padesát plus - to je bohatá klientela. Jsou vychovaní poctivou muzikou jako je Frank Sinatra nebo Beatles. A to se musíte naučit a hrát. Když se to nestihnete naučit, tak vás okamžitě vyhodí. Stejné je to ale i ve Švýcarsku - když nehrajete německou muziku, dostanete padáka.

Jak dlouho vám trvalo naučit se jednu písničku?

Večer nastoupíte na koncert a poslechne si vás šéf. Když skončíte, přinese cédéčko: „Tak si to, kluci, pusťte, a zítra budete hrát první dvě písničky z toho cédéčka. Pozítří budete hrát další dvě a na konci týdne zahrajete všechny písničky. Jinak máte smůlu a najdeme jinou kapelu.“

Noty vám k tomu nedali?

Ne, kdepak. To si naposloucháš a napíšeš noty - musíš to slyšet. A pak se naučíš text. Ten můžeš mít ze začátku před sebou, pak už ne. První večer to všechno nazkoušíš - za noc uděláš dvě písničky. Takže skončíš hraní a jdeš trénovat, žádné spaní. Takže spíš, tak maximálně dvě hodiny. Když to klapne, šéf tě tam nechá a dostaneš dobře zaplaceno.

Vybaví se vám nějaký zážitek, na který dodneška nemůžete zapomenout?

Když jsme byli v Americe, měli jsme zakázaný jakýkoli mimopracovní kontakt s pasažérkami. No a já jsem se tam samozřejmě i přesto zamotal a jednoho večera jsem byl chycen s dámou v náručí. V podstatě jsem zažil příběh jako z Titaniku. Akorát muzikantský. Jako hudebník a pasažérská dcera. Když to tam prasklo, někdo z posádky mi vyhodil housle do moře. Bylo to v Pacifiku u Los Angeles. Zjistil jsem to tak, že nemám futrál od houslí. Jenže já si dával housle úplně někam jinam. Ten futrál byl prázdný. Takže jsem je docela vypekl. Ale stálo mě to týden domácího vězení - byl jsem zavřený v kajutě, nebo jsem pracoval na lodi.

Jak to všechno dopadlo?

Ten americký vztah tam dlouho pokračoval, ale dopadl samozřejmě špatně. Na takovou dálku a za komunistů… To nešlo. Ale prožil jsem romantický příběh jako z filmu.

Neuvažoval jste o tom, že byste v Americe zůstal?

Samozřejmě. Jenže byla doba totality a věděl jsem, že kdybych tam zůstal, tak by to odnesla moje rodina, rodiny mých kolegů, přátelé… Netušili jsme, že bude převrat, naše rodiny bychom nemuseli už nikdy vidět. Takže nezbylo než se vrátit. Ale chtěl jsem se vrátit. Já jsem Čech! Teď už vím, že bych chtěl žít jenom tady v Dobříši! Nikde jinde!

Věděl jste už v těch šesti letech, kdy jste začal hrát, že chcete být muzikantem?

Ne! Já jsem chtěl být fotbalista! Anebo rybář. Ale dobře jsem slyšel a šlo mi to samo. Moc jsem necvičil, museli mě honit! Pan učitel Šťastný mi věčně stříhal nehty a říkal, že z toho míče, co mi padá při fotbalu na hlavu, budu mít dutou hlavu, a že budu hloupý. Ale nakonec jsme to zvládli skloubit všechno dohromady.

Na co všechno dneska hrajete?

Především jsem houslista. Ale hraju i na piano, mám vystudované dechy. Studoval jsem tři roky zpěv na Ježkově konzervatoři, ale musel jsem ji přerušit, protože jsem odjel do Ameriky. Za komunismu byl problém dostat se do zahraničí. Možnost odejít do Ameriky se neodmítala.

Hrajete v kapele Dynamic - jak dlouho?

Kapelu máme od roku 1981. To už je třicet pět let. A jsme tam stále ti samí členové. Nikdy jsme si k sobě nevzali nikoho dalšího, ani žádnou ženskou. To nedělá dobrotu. Kapela je popová, taková všehochuť. Hlavním cílem kapely je, aby byli lidi šťastní a spokojení.

Uživí se člověk hraním s kapelou?

Samozřejmě. Ale musí vystupovat na takové úrovni, aby byl o kapelu zájem.

Vážně? Není těžké prorazit mezi konkurencí?

Když je kapela dobrá, tak se prosadí sama. Já například nedělám žádnou reklamu, zájemci chodí sami. A kapela je prodaná tři roky dopředu. Teď nabírám sezónu 2018. Ani začátky pro nás nebyly tak těžké, v té době totiž nebyla konkurence. Dali jsme to dohromady na vojenské konzervatoři, a když jsme poprvé vyjeli, byli z nás hotoví. Takže jsme měli otevřené dveře všude. Navíc hrajeme i na dechové nástroje, a to už je dneska skoro rarita. Konkurenci tak nemáme ani dnes. Jsme schopní postavit třeba i smyčcové trio. A díky tomu jsme se dostali do Ameriky. Byla to naše přednost, která nám zajistila výhru v konkurzu. Zeptali se nás, jestli umíme klasiku. Tak jsme vzali černá saka a už jsme hráli Mozarta. A to vybírali z dvaceti kapel, mezi kterými byla například skupina Kroky Františka Janečka s Michalem Davidem.

Mimo kapelu učíte i v hudební škole. Je to těžká práce?

Učím v hudebce - tam mám dvacet pět žáků - a ještě na Základní škole Nový Knín. Učil jsem dvanáct let na dobříšském gymnáziu. A ano, je to strašně těžká práce. Moje zásadní heslo zní takhle: Nevadí mi, když děti hrají falešně. Mně vadí, když jim to nevadí. To je pak škoda. Když jim to vadí, musí s tím něco dělat, a když to neslyší, nemá cenu na housle hrát.

Je těžké naučit se hrát na housle?

Housle jsou absolutně nejtěžší nástroj na světě. Nic horšího - ale zároveň krásnějšího - už neexistuje!

Co je potřeba k tomu, aby se člověk stal úspěšným muzikantem?

Musíš to mít ve vínku.

Nezávisí to na úsilí, které tomu věnujete?

Částečně ano, ale musíš to mít ve vínku. Dá se to naučit, ale komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Pílí se dá hodně dokázat, ale jakmile k tomu nemáš nadání, nebudeš nikdy špička. Navíc na housle musíš začít tak v šesti sedmi letech, abys měl šanci. Třeba u klavíru je to jiné, i když začneš třeba v deseti. Já jsem začínal na klavír ve čtrnácti letech, ale až v pětadvaceti se to dalo poslouchat!

Co rád posloucháte?

Hudbu mám rád. Ale radši mám fotbal! Takže to nijak zvlášť neřeším. Hlavně když je to dobrá muzika.

Má fotbal a muzika něco společného?

No jasně! Dobří houslisté bývají i dobří fotbalisté. Například fotbalista Šafránek v reprezentaci za první republiky byl vynikající houslista. Platí, že když je dítě šikovné, tak umí na všechno.

Kam se na vás v nejbližší době můžeme přijít podívat?

Z plesové sezóny bude zajímavý třeba rybářský ples v únoru. Výborný je taky myslivecký ples v Hraštici v lednu a hasičský ve Svatém poli. Rád hraju country, ale těším se na všechno.

Co děláte ve volném čase?

Piju pivo! Ale teď vážně. Celý život jsem hodně sportoval. Mám zahradu, pejska, hezkou partnerku a děti, rád chodím na pivo, koukám na fotbal. Hodně rád chodím na ryby se svým nejmladším synem Tomášem. Dřív jsem chodíval s dcerou Karolínou a pak synem Kubou, ale ti už teď mají jiné zájmy.

Máte své životní motto?

Mám jich strašně moc, ke každé situaci něco. Co tě nezabije, to tě posílí. Nebo nevstoupíš dvakrát do téže vody. Ale jedna myšlenka se mi líbí absolutně nejvíc. Co se stalo jednou, nemusí se stát podruhé. Co se ale stalo dvakrát, stane se i potřetí. Myslím, že tohle přísloví má něco do sebe.

autor článku: Eliška Krocová a David Čermák