Dnes je sobota 8. srpen, svátek má Soběslav,
je Mezinárodní den ženského orgasmu.

Náš region

Školní život s rouškou aneb jak žáci 2. ZŠ Dobříš tvoří doma

přidáno: 06. 04. 2020

Nestandardní situace, kterou nyní zažívají žáci a učitelé v rámci nového způsobu výuky, přináší i svá pozitiva. Děti jsou v domácím prostředí tvořivé a mnohdy velmi kreativní. Mimo fotografií vybraných výtvorů si dnes můžete přečíst třeba originální komixy šesťáků na téma Trojské války nebo slohové práce dětí z osmého ročníku, které se zamysleli nad svými prarodiči.

Milí žáci,

máme za sebou tři týdny distanční výuky a ukazuje se, že si postupně všichni zvykáme. Každý svým tempem plníte svoje školní úkoly a každého vás baví něco jiného. Někteří chodíte ven, cvičíte, sportujete, čtete knížky, venčíte psa, hrajete hry, ale také vaříte, pečete a našli jste si řadu dalších činností jak trávit čas.

Z vašich školních prací jsme vybrali několik ukázkových pro inspiraci a těšíme se na další práce, fotografie, e-maily, kde nám píšete o tom, jak se máte a jak trávíte svoje dny, když se nevidíme.

Učitelé 2. ZŠ Dobříš

Kreativní domácí tvoření našich dětí:

Trojská válka jako komix - 6. ročník:

Slohové práce na téma "Můj pra/předek" - 8. ročník:

Filip Novotný - VIII. C: Má babička 

Chtěl bych tu v několika řádcích představit pro mě milého člověka, svoji babičku. Babičky mám pořád ještě dvě, ale dědu bohužel už ani jednoho.

Jmenuje se Marie Bláhová, úplně stejně jako moje máma, a letos oslaví svoje 65. narozeniny. Bydlí ve městě Dobříš, okresu Příbram, v rodinném domku. Má střední postavu, krátké hnědé vlasy a hnědé oči, ze kterých vždy vyzařovala veškerá dobrota a něha, která se prolíná po celém obličeji, hlavně když se usmívá.

Na první dojem působí má babička spíše jako vážná žena, ale ve svém srdíčku má místo pro každého, kdo to potřebuje. Má spoustu přátel a svoji rodinu bezmezně miluje a obdivuje. Má radosti i starosti jako každý člověk, ale i přes veškeré své starosti vždy dokáže naslouchat, poradit a pomoci, a snad i tím je pro mnoho lidí zpovědní vrbou, ke všem lidem se chová mile, pro každého si vždy udělá čas. Nervy jí ujedou jenom někdy, to jen když jsem ji trochu zlobil. Myslím si, že všichni, co babičku znají, ji mají rádi. Každému dává, co si zaslouží. Nezkazí žádnou legraci. Když mi něco nejde nebo něco nechápu, ochotně mi to vysvětlí.

Narodily se jí dvě děti, z nichž její dcera je mojí mámou a syn mým strýcem. V životě neměla na růžích ustláno, ale přesto se dovede radovat z každé hezké chvilky, kterou jí přináší.

Pracuje v kuchyni ve školce, jejím koníčkem je zahrádka, vaření, ruční práce např. vyšívání a pletení, procházky po lese a po tom, co umřel děda, stará se ještě o celý dům. Vzpomínám na to, když jsme ještě bydleli u ní, jak jsme spolu nachodili hodně kilometrů na Bzdinku, kde je krásná příroda, les a rybník, sbírali jsme tam houby, pozorovali labutě na hladině, sledovali v trávě ježky, ještěrky, pasoucí se srnky, a ona byla v těchto okamžicích strašně šťastná. Ještě dnes, když k ní přijedeme, si na tato místa společně vyjdeme. Pořád jezdím za babičkou rád, nikdo neumí lépe domácí buchty s tvarohem a k tomu čaj s citronem a medem jako ona. Na zahrádce si často roztopíme gril a společně si upečeme výborné maso, to si vždycky moc pochutnám.

Babičku mám velice rád, dalo by se říct, že je to moje druhá maminka, je jednou z nejdůležitějších osob v mém životě. Vše, co mě naučila, jsem již několikrát zúročil a stále si k ní chodím pro rady. Se svými vnoučaty si hezky hraje a povídá. Když jsem byl malý, vždy nám vyprávěla pohádky, které jsme my měli moc rádi.

Můžu se jí svěřit se svým tajemstvím a ona se mi odvděčuje zase důvěrou ke mně. Musím říct, že každému bych přál mít takovou milou a hodnou babičku, jakou mám já.

David Fabián - VIII. A: MŮJ DĚDA

Můj děda se jmenuje Miroslav, ale říkáme mu Míra. Bydlí ve Svinařích s babičkou Květou a pejskem Beninkou. Je to pro mne nejlepší děda na světě. Je sice trochu roztržitý, ale jinak umí a zvládne úplně všechno. Jelikož jako malý vyrůstal sám jen se svojí maminkou, protože mu jeho tatínek zemřel, musel se umět o sebe postarat a naučit se všechno sám. Jsem rád, že se od něj mohu spoustu věcí také naučit. Od mládí jezdil na motorce a byl motokrosovým reprezentantem, a proto mi předává hodně zkušenosti v mém sportu a hlavně co se týká všeho technického na motorce.

Jako malý kluk jsem strašně rád jezdil k dědovi alespoň na víkendy, nebo o prázdninách. Jeho dílna s motorkami pro mě byla jako tajemná komnata s různými překvapeními. Rád jsem se klidně celé odpoledne díval, jak spravuje a montuje. Legrační bylo, když dědovi upadl nějaký důležitý šroubek z motorky a on ho nemohl najít. Lezli jsme v dílně po kolenou a hledali. Většinou jsem ho našel já, protože mám oči jako ostříž a děda nosí brýle, takže toho moc nevidí. Babička za námi vždycky přišla, že už nás volala pětkrát na oběd, ale my jsme byli zabraní do práce a na oběd nebyl čas.

Když jsme ale ucítili tu skvělou vůni linoucí se z kuchyně, tak jsme všeho nechali a pospíchali k jídlu. Babička je totiž skvělá kuchařka. Když jsme zrovna nedělali v dílně, tak mě děda rád bral na ryby, protože je to také vášnivý rybář. Jezdili jsme na nedaleký rybník, který byl schovaný za malým lesíkem. Většinou tu moc rybářů nebylo, protože tu také asi nebylo moc ryb. Nám to ale úplně nevadilo, měli jsme klid a děda mne mohl pořádně naučit, jak se s prutem zachází. Někdy ryby už dlouho nebraly, tak jsme se vrátili domů. Babička vždycky říkala, že bychom místo toho vysedávání u vody, měli jít raději do lesa na houby. Ona miluje houbaření. Takže jsme vyrazili i s Beninkou, která byla nadšená, že se může proběhnout v lese. Jediný, kdo nebyl rád, byl děda, protože má za sebou hodně operací kolen a kotníků a chůze mu dělá problém. Takže si vždycky sednul na pařez a počkal na nás.

Jsem rád, že mám takového dědu a za spoustu věcí mu vděčím, i za to co mne všechno naučil. Nyní když jsem větší, vážím si toho, že si děda na mne udělá čas a přijede a rád mi pomůže s čím zrovna potřebuji. 

Šárka Fabiánová - VIII. A: MOJE BABIČKA

Moje babička Jindra bydlí na Dobříši. Je to nejlepší babička na celém světě. Když jsem byla malá holka, tak jsem s babičkou každé léto jezdila na chalupu na Orlík. Babička tady vyrůstala a jelikož je chaloupka schovaná dole u vody, je to tu jako v pohádce. Nikde ani živáčka. Jako malá musela chodit pěšky dlouhé kilometry jak do školy, tak pro potraviny. Ale říkala, že to mělo něco do sebe, bylo to takové dobrodružství.

V létě jsem tam nebyla s babičkou sama, jezdili jsme všichni sourozenci a naše sestřenice a prababička Maruška, která se tu narodila. Když bylo teplo, mohli jsme se každý den koupat ve Vltavě a dovádět, protože řeka teče hned pod okny, jak jsem již zmiňovala. Když nebylo zrovna dobré počasí, tak jsme si hráli ve velké stodole, která pro nás byla jako z jiného světa. Strašně moc starých věcí nám bylo neznámých a babička nám vždycky musela vysvětlit, k čemu se používaly. Měla s námi velkou trpělivost. Když jsme večer padli do postelí v nočních košilkách po našich rodičích, tak nám babička vždy četla pohádku na dobrou noc. To se nám pak krásně usínalo. Ráno nás z nadýchaných prachových peřin vytáhla líbezná vůně snídaně, kterou pro nás babička připravovala. Většinou to byl chleba s máslem a medem a teplé kakao. Po snídani jsme rádi babičce pomohli s prací, kterou musela udělat, například nanosit dříví do kamen, posekat trávu, zalít květiny, zeleninu a ještě nám zbyl čas jít na procházku na Podkovu. To je taková velká louka mezi chalupou a řekou, kde se pasou krávy na volno. Samozřejmě jsme se jich báli, ale babička nás ujišťovala, že nejsou nebezpečné. Když jsme se vraceli zpět na chalupu, tak na nás čekala prababička Maruška, která k obědu upekla na starých kamnech lívance se skořicí a s cukrem.

Každé odpoledne většinou uteklo jako voda a už se chýlil večer a čas večeře. Babička se o nás celý den starala, jak nejlépe uměla a také nám ukazovala, jak se žilo dříve. Aby byla večeře, museli jsme nanosit dříví na oheň, rozdělat a pak se mohlo začít péct. Samozřejmě buřty opékané na ohni a jako odměnu jsme si mohli opéci sladké maršmelouny.

Babička nás toho moc naučila a i nyní, když jsme už větší, s ní trávíme čas, jak jen nám to vyjde. Mám ji moc ráda a jsem ráda, že mám takovou „čupr“ babičku.

Karolína Šimonovská - VIII. A: Moje prababička

Moje prababička se jmenovala Marie Doležalová a narodila se 5. 4. 1927. Celé své dětství a mládí prožila v obci Bratřínov. Často vyprávěla, jak chodila pěšky do školy v Malé Lečici vzdálené asi 3 km, jak zažila jako mladá dívka 2. světovou válku, bídu a těžkou dřinu u místních statkářů. Její tatínek jí brzy tragicky zahynul při stavbě Slapské přehrady. Tak na všechny starosti zůstaly se sestrou a maminkou samy.

Ve svých 22 letech, se provdala za pradědu, který žilz blízké obci Senešnice. V této obci v čísle popisném 1 spolu po svatbě začali žít. Společně hospodařili na svých polích a později oba pracovali v místním státním statku, v zemědělské výrobě. Vychovali dvě dcery, Marii a Věru. Později dcera Marie přivedla na svět dva syny a dcera Věra dvě dcery a jednoho syna. Ve svých 59. letech prababička přišla o svého milovaného manžela. Byla z toho zdrcena, ale naštěstí žila doma se svojí mladší dcerou Věrou a její rodinou. Tak veškerou svoji péči a lásku věnovala hlavně jim a především vnoučatům.

Když prababičce bylo 65 let, onemocněla rakovinou, na kterou se naštěstí včas přišlo a rychle se vyléčila. I v tak těžké chvíli svým optimismem a životní sílou podporovala daleko mladší pacientky, které s ní ležely na pokoji. Ani v tomto těžkém čase, ani později si nikdy nepostěžovala, že by ji něco bolelo, nebo trápilo.Vždy měla jen starost o to, abychom všichni měli hlavně dostatek jídla, protože ona sama zažila bídu a hlad.

Prababička měla čtyři vnoučata, která se jí časem postarala o šest pravnoučat. Nikdy na nikoho z nás nezapomněla a při každém našem svátku, narozeninách a o Vánocích pro nás měla připravenou obálku s ušetřenou tisícovkou.

Milovala bezmezně také svého pejska Endíka, se kterým denně chodila na procházky a se stejně starými sousedkami posedávaly a rozprávěly na lavičce pod lipami. Stále byla aktivní a snažila se pomáhat v domácnosti. Bohužel v červenci minulého roku upadla a zlomila si nohu v krčku. I přes svůj vysoký věk byla úspěšně odoperována a poté podstoupila náročnou rehabilitaci. Celá rodina se semkla a se vším jí pomáhala, denně ji v nemocnici někdo z rodiny navštívil a pomáhal jí tak s návratem do domácího prostředí. Po nějaké době se opět vrátila domů a všichni jsme byli rádi, že máme milovanou „starou babičku“ zase doma.

Ta opět denně chodila ven s pomocí nového chodítka, ale hlavně s doprovodem svého pejska. Radost z návratu babičky ale nevydržela dlouho. Začátkemprosince musela prababička znovu do nemocnice, protože jí selhávalo srdce. V nemocnici strávila i vánoční svátky, což jsme všichni, na rozdíl od ní, nesli velmi těžce.

Na Silvestra jsme si vzali prababičku do domácího ošetřování, její stav byl vážný, ale nechtěli jsme dopustit, aby milovaná babička odcházela v cizím nemocničním prostředí. I přes naši lásku a péči nám prababička odešla v lednu letošního roku. Prababičku jsem měla velice ráda a každý den na ni s láskou vzpomínám.

autor článku: Učitelé 2. ZŠ Dobříš a jejich žáci