Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Než se ponoříme do živých příběhů rodu Stefanidesů a osudů lidí i věcí z Obořiště, jímž štěstí už takzvaně odzvonilo, představíme vám toto další malebné místo Dobříšska z pohledu historie i současnosti.

Obec Obořiště s osadou Lhotka leží jihozápadně od Dobříše v závětří podbrdských hřebenů na soutoku potoků Kotenčického a Sychrovského. Více než 700 obyvatel má v centru obce možnost navštívit krásný kostel sv. Josefa, dát si dobrý oběd v místní hospůdce, nechat si nejjemněji nakrájet šunku v potravinách u Stefanidesů a ti co jen projíždí okolo kolmo, či autem si v průběhu roku užívají zmrzlinovou sezónu. Muži v obci mají průměrný věk 40 a ženy 45 let, a tak se jedná o vesničku s generačně vyváženým „tahem na branku“. Sportovci mohou trénovat a v zápasech předvést svůj drive v domácím fotbalovém klubu FK Obořiště, založeným v roce 1920. Obec má také svou základní a mateřskou školu.

Foto: Archív FK Obořiště 1920

První zmínka o vsi Obořiště se nachází v přídomku Matyáše z Obořiště v roce 1333. Víska v průběhu let patřila různým vlastníkům a mnozí z nich investovali do staveb a infrastruktury, aby život v obci fungoval nejen ve prospěch panstva. Jednou ze staveb je také významná památka středočeského kraje, kostel sv. Josefa, jehož zakladatel Jan Pešina z Čechorodu stavbě zasvětil téměř celý svůj život a na smrtelné posteli, v morových bolestech a horečkách, měl jediné přání, aby kostel a klášter byl dokončen. Stavba, jakou je kostel sv. Josefa byla budována pro blízké obyvatele, ale význam měla a má pro celý kraj.

Foto: Jan Pešina z Čechorodu

Pokud chcete více nahlédnout do kroniky Obořiště, digitalizovaná část je na webu obce: http://obecoboriste.cz/zivot-v-obci/historie/kronika-obce/

Černý krkavec pomáhal sv. Pavlovi přežít v poušti

"Toto místo pro postavení kostela a kláštera zakoupil v 17. století Jan Pešina z Čechorodu, pražský světící biskup, český patriot, který chtěl uvést do Čech řád paulánů. Sv. Pavel je v kostele připomenutý také obrazem. Ukazuje příběh, kdy žil 40 dní na poušti a neměl žádnou potravu, jen krkavec mu nosil každý večer malý pecen chleba. Jan Pešina chtěl původně koupit pozemky pro klášter v Tetíně, ale z důvodů nějakých pozemkových sporů k tomu nedošlo. Tak zakoupil obořišťské panství a nechal tady postavit také čtyřboký klášter. Jenže od roku 1680 začal řádit mor a mnoho lidí umřelo. Mezi nakaženými byl také Jan Pešina, který umírá ve svých 53 letech. V závěti odkázal panství Obořiště a asi 15 000 kop zlatých, což byla obrovská částka, řádu paulánů s prosbou, aby dokončili jeho záměr. Jan Pešina je pochován v Praze v chrámu sv. Víta,“ upřesňuje kastelán Ladislav Lexa.

O mrtvých jen dobře

Pauláni skutečně splnili poslední přání Jana Pešiny z Čechorodu a i když to byl řád bohatý, na stavbu kostela finančně nestačili a o peníze urputně žádali bohaté rody z okolí. Jedním z těch, kteří přispěli značnou částkou, byl rod Malotů. Barbora Malotová je v kostele i pohřbena. Kryptu byste našli v postranní kapli Barbora. Kaple obsahuje výjevy, které představují závěr života a nápisy v českém jazyce, což je netypické. Jeden z nápisů zaujal i českého profesora medicíny pana Pafka, který zřejmě s pokorou přijal trvalou tezi z fresky znázorňující kostru nad starým člověkem: „Co pomůže věda, smrt, když klepe bledá.“

Foto: Dveře z kostela

„Přesně jak říkáte. O mrtvých jen dobře a nezamlčovat, bych ještě přidal. Kdysi jsem prováděl kostelem, provádím zde již 40 let. A v průběhu jedné z prohlídek za mnou chodil jeden z posluchačů a pořád říkal: Mně je zle, mně je zle… Já se obával, že chce opravovat moje vyprávění v oblasti nějakých datumů, nebo jsem si říkal, co jsem řekl špatně… A on mě nakonec dovedl před dveře kostela u východu a říká: Vy jste neřekl všechno o těch mrtvých. Tady někdo leží také. Ten pán měl nějaké silné vnímání a víte co, je to pravda. Mimo několik krypt pod podlahou kostela, kde jsou uložené ostatky duchovních je i zde uložen jeden mrtvý převor. Zemřel tragicky po nehodě na křižovatce u kostela. Zemřel na následky zranění i když se ho snažili v kostele vyléčit. Když umíral, přál si být pohřben zde v kostele. Svůj majetek před smrtí přenechal jako poděkování za péči farnosti,“ vypráví pan Lexa. Na stejné křižovatce, vedle bývalé kovárny, zemřel také předek rodu Stefanidesů, který skonal zesláblý po trýznění z věznění „z politických důvodů“. Příběh rodu Stefanidesů se dočtete za malou chvíli.

Foto: Křižovatka u kostela ze země a z věže kostela

Akustika kostela bere za srdce

Pro Dobříšsko aktuálně o obořišťském kostele vypráví zvoník a znalec místní historie Ladislav Lexa, ale nejen to. Při naší návštěvě nechal prostřednictvím známého hudebníka Jaroslava Šimůnka rozeznít kostelní varhany a také trubku, jíž je zasvěcena jedna z kostelních fresek. Akustika kostela je známá svou krásou, pronikající až do srdcí posluchačů, potvrzuje například Lucie Bílá, která v kostele ráda zpívá.

VIDEO: Jaroslav Šimůnek - trubka v kostele sv. Josefa v Obořišti

VIDEO: Jaroslav Šimůnek - varhany v kostele sv. Josefa v Obořišti

Laskavý zvon sv. Josefa

"Kdo má nějaké přání, vystoupí po strmých žebřinách pod zvon, zavře oči, uchopí srdce zvonu a lehoučce ťukne. Vypráví se, že sv. Josef přání splní. Když byl u nás na návštěvě kardinál Vlk, také jsem mu o dobrosrdečnosti našeho zvonu řekl a kardinál považoval za důležité také požádat sv. Josefa o splnění jeho přání. Co si přál, ale nevím,“ říká Jaroslav Lexa, zvoník Obořiště a dobříšské radnice.

VIDEO: Zvony v kostele sv. Josefa v Obořišti

Původní majitelé umírají a přichází nová doba

Klášter paulánů byl v roce 1786 zrušen a jeho majetek převzala česká královská komora. Od ní Obořiště koupil František Gundakar kníže Colloredo-Mansfeld, vlastník panství Dobříš. Za jeho vnuka Františka Gundakara II. byla ukončena vrchnostenská správa a ta nahrazena správou státní, zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů a z kláštera se stal výchovný ústav. Historie Výchovného ústavu v Obořišti začíná 20. srpna 1953, kdy bylo zahájeno působení Základní odborné školy při Domově výchovy mládeže v Obořišti. Domov výchovy byl v létě 1953 přemístěn z obce Ledce-Šternberk do obce Obořiště. Od této doby působí Výchovný ústav v Obořišti nepřetržitě.

Foto: Výchovný ústav Obořiště

Znak obce Obořiště, obce pojmenované podle bývalého hradiště, ohniště

V červeno-stříbrně polceném štítě vpravo vztyčený zlatý okřídlený orlí pařát, vlevo zelená vykořeněná palma. Polcení na dvě pole vyjadřuje skutečnost, že obec se skládá ze dvou částí. Orlí pařát je figurou užitou na pečeti Venclina z Obořiště v roce 1372. Palma je převzata ze znaku paulánů, významných vlastníků Obořiště. Červená a stříbrná jsou součástí tinktur některých figur v erbu Colloredo-Mansfeldů, posledních držitelů Obořiště a Lhotky.

První starosta obce byl Vojtěch Stefanides

Prvním starostou zapsaném v kronice byl od roku 1873-1883 Vojtěch Stefanides. Vojtěch si vzal za ženu dceru hostinského. V roce 1884 založil první záchranný hasičský sbor v Obořišti. O příběhu rodu Stefanidesů jsou dochované historické prameny a píší rodinný příběh od roku 1677. O části osudu vypráví Petr a Jindřiška Stefanidesovi.

„Právě sedíme v hostinci na návsi, v bývalé prodejně Jednoty. Hostinec u Stefanidesů je dnes uzavřený, ale provozovali jsme jej do roku 2004, pak jsme budovu pronajímali a po špatných zkušenostech jsme hostinec uzavřeli úplně. Ještě jsme občas provozovali taneční zábavy, ale nyní provozujeme jen prodejnu potravin, prodejní stánek se zmrzlinou a ubytování,“ říká Petr Stefanides.

Paní Jindřiška Stefanidesová doplňuje: „Připravuji o historii našeho hostince krátký úhrn, je to totiž docela zajímavá budova a podle všech dostupných informací, jsou základy budovy starší, než klášter u kostela sv. Josefa. První písemná zmínka o hospodě v Obořišti je již z roku 1664 za dob třicetileté války. Skrze Obořiště vedla známá zlatá stezka, ale také císařská cesta, po níž se vozila císařská pošta. V té době se v hostinci vystřídali tři šenkýři, dohledali jsme dokonce i jejich jména. V roce 1868 zakoupil hostinec v Obořišti tehdy ještě dobříšský měšťan, byl to právě náš předek, Vojtěch Stefanides, byl to řezník a hostinský. Stal se také starostou obce, která do té doby patřila pod Svaté pole, 29 let byl velitelem záchranného hasičského sboru, který založil. Po jeho smrti převzal pomyslné žezlo jeho syn František, byl také byl hostinský, řezník i velitel hasičů. Dalším pokračovatelem živnosti byl Josef Stefanides, pradědeček dnešního majitele, který byl taktéž proslaveným řezníkem a hostinským. Provozoval se svou rodinou zájezdní hostinec.“

Foto: První hasiči v Obořišti, archív rodiny Stefanidesů

Foto: Děda Josef Stefanides, hostinský a vyhlášený řezník z Obořiště, archív rodiny Stefanidesů

Dále ve vyprávění pokračuje Petr Stefanides: „Jenže v roce 1948 odvedli mého pradědu Josefa do kriminálu z politických důvodů a za dvacet minut neměla naše rodina nic. Majetek byl znárodněn komunisty a rodině tady zůstal jen hrob. Když se děda vrátil z kriminálu, měl hodně podlomené zdraví, šel pracovat do zemědělského družstva a umřel tady na křižovatce ke kostelu, vedle bývalé kovárny, když jel s koňmi a povozem. Babička na nějaký čas z vesnice odešla. Vrátili jsme se zpět po revoluci, někdy v roce 1990 a sedm let jsme se soudili o svůj majetek. Nakonec vše podle práva dopadlo pro naši rodinu dobře, a tak jsme se mohli po letech vrátit ke svému tradičnímu životnímu poslání a tím je provoz v oblasti pohostinství a prodeje potravin. V oboru řeznictví už jsme navázat nikdo nedokázali, tento řetězec z „otce na syna“ byl zcela zničený. Po navrácení majetku mému otci Františku Stefanidesovi, zde tatínek založil obchod a provozoval hostinec s tanečním sálem kde bývaly vyhlášené taneční zábavy. V roce 2003 jsem po svém otci převzal rodinnou štafetu. Snažím se v úctě ke svým předkům a potomkům dědictví spravovat a zvelebovat. Spolu s mojí rodinou, manželkou Jindřiškou a také dcerou Annou a máme také nejmladšího potomka a doufám, třeba i pokračovatele, 4měsíčního vnoučka Patrika. Můj tatínek František mi tedy svěřil další péči o rodinný majetek a brzy oslaví významné 80. životní jubileum. Jsem ze čtyř jeho dětí jediný, kdo zůstal v Obořišti."

Foto: Třetí zleva Josef Stefanides, řezníci, archív rodiny Stefanidesů

Foto: Hosinec u Stefanidesů, archív rodiny Stefanidesů

Tak. Možná máte také tajné přání. Pak se vydejte do Obořiště a pokud zrovna nemáte možnost vzít zvon sv. Josefa za srdce, můžete si koupit něco dobrého v obchůdku, dát si vyhlášenou zmrzlinu, nebo spočinout na dobrém obědě v hospůdce kousek od kostela a o splnění tajného přání můžete poprosit za zvonění zvonů v pravé poledne. Můžete si přát něco pro sebe, nebo můžete poprosit svatého Josefa, aby bylo v Obořišti a celém Dobříšsku dobře. Další výlet na cestách za krásami dnešními i minulými se přehoupneme do místa, kde sv. Josef měl vždy také hodně práce, patron nemocných s plicními chorobami jistě slouží i lidem v Nové vsi pod Pleší.

Poděkování:

Poděkování patří panu Ladislavovi Lexovi, který pro dobrisskoaktualne.cz provedl celým kostelem sv. Josefa v Obořišti, panu varhaníkovi Jaroslavu Šimůnkovi za představení akustiky symbolických hudebních nástrojů pro kostel, Jindřišce a Petrovi Stefanidesů za vyprávění příběhu rodu a obecnímu úřadu Obořiště, za zprostředkování kontaktů a digitalizaci kroniky obce.

Zdroje:

• Pamětní kniha obce Obořiště, Antonín Profous,
• Místní jména v Čechách, dodatkový V. díl zpracovali Jan Svoboda a Vladimír Šmilauer, Wikipedia, web obce Obořiště, Archív města Dobříše, Český statistický úřad, Archív FK Obořiště 1920, rodinné archívy

 

CELÉ FOTOALBUM Krásy obcí Dobříšska: Obořiště, které nafotil Jiří Kozel nahrajeme během dnešního dne na facebookovém profilu Dobříšska aktuálně.